Walter Bradford Cannon (1871 - 1945)
Jedním z prvních představitelů fyziologicky založeného studia stresu byl Walter Bradford Cannon (1871 - 1945), americký fyziolog, objevitel principu homeostázy (1932). Upozornil v návaznosti na teorii vnitřního prostředí C. Bernarda na souvislost stabilního vnitřního prostředí („Stálost vnitřního prostředí je podmínkou svobodného a nezávislého života“) se sympatickým nervovým systémem, jenž významně přispívá k vytvoření homeostázy a na dva zásadně odlišné způsoby reakce živných organismů na působení stresoru:
(pokud bylo zřejmé, či alespoň pravděpodobné, že zvládnutí působícího stresoru je v možnostech reagujícího organismu),
-
(pokud toto zvládnutí zřejmé či pravděpodobné nebylo) - koncipoval tak fight-or-flight reaction (tj. reakci, vyjadřující připravenost organismu reagovat bojem nebo útěkem).
Některé další, zvl. novější literární zdroje uvádějí, že vliv Cannonovy koncepce je dnes pravděpodobně částečně přeceňován, neboť jeho pojetí fight-or-flight je z dnešního pohledu interpretovatelné jako poněkud zjednodušující a nedostačující pro vysvětlení průběhu stresové reakce. (více...)
Britský psycholog J. A. Gray popsal v práciThe psychology of fear and stress (1988) a v následujících publikacích čtyři fáze stresové reakce, korepondující s výsledky výzkumů etologů u primátů. První část této reakce tvoří podle J.A. Graye „freeze“ – strnutí (vyjadřuje nutnost zastavit se, sledovat okolí, pozorovat a naslouchat). Souvisí pravděpodobně s úrovní vigilance a potřebou důkladně se orientovat v situaci, jež by mohla znamenat ohrožení.
Dle etologů lze potřebu této fáze vysvětlit i z pozice účelnosti – potenciální kořist, která strne v situaci ohrožení má vyšší šanci přežít, protože CNS i periferní orgány většiny masožravců byly vyvinuty tak, aby sledovaly především pohybující se objekty. Druhou částí této reakce, navazující na „strnutí“ je podle J. A. Graye reprezentována pokusy uniknout ze situace ohrožení(„flee“, resp. „flight“).Třetí částí je snaha o boj („fight“), Gray proto ve shodě s výsledky pozorování etologů doporučuje pozměnit Cannonovo pořadí „fight-or-flight na „flight-or-fight“. Čtvrtou částí této reakce je podle J. A. Graye „tonická imobilita“ (tonic immobility) během přímého fyzického kontaktu s ohrožením – jde o pokračování stavu leknutí a zděšení, vyúsťující v „předstírání mrtvého“, v anglosaské terminologii „fright“. Podstatou je obranná reakce živých organismů, která zvyšuje šance na přežití pokud není reálná vyhlídka na vítězství v boji (pokud se lapená kořist přestane hýbat, predátor většinou dočasně povolí stisk v domnění, že kořist je již mrtvá).
Americký psychiatr H. Stefan Bracha, zabývající se se svými spolupracovníky dlouhodobě vývojem reakce na stres předkládá (2004, 2005) ještě návrh páté, specificky lidské reakce na situaci akutního ohrožení: mdloby (fainting). Jde o reakci, následující po pohledu na krev, často i jen drobná poranění kůže, nebo na injekční stříkačku.
H. S. Bracha tuto pátou část reakce vysvětluje jednak tím, že mdloby zvyšují šance na přežití mj. radikálním poklesem krevního tlaku, který minimalizuje ztrátu krve, jednak tím, že tato část reakce je častější u žen a dětí (tj. v situaci ohrožení u obvykle nebojující části populace, pro niž je adaptivně výhodné omdlít při první známce rizika zranění, spatření krve atd.), zatímco u (obvykle bojujících) mužů jde vysoce neadaptivní reakci, tudíž mnohem méně často se vyskytující.
H. S. Bracha proto navrhuje doplnit a upravit původní Cannonovu koncepci „fight-or-flight“ do podoby koncepce „pěti F“, jejichž sekvence se realizuje v pořadí, daném evoluční adaptací:
Přes uvedená doplňující konstatování přispěla nepochybně Cannonova koncepce fight-or-flight významně k rozvoji poznatků o podstatě stresové reakce. Tato reakce se však odvíjela při působení různých podnětů stereotypně z hlediska vyústění (způsobů reakce). (více...)
Zatímco somato-fyziologická výbava, zakládající tento způsob reagování, se v průběhu evoluce měnila jen minimálně, charakteristika lidské společnosti a života v ní se měnila zásadně. Měnila se povaha působících stresorů: ve srovnání se společností pravěku, středověku či počátků novověku zásadně ubylo situací, které se řeší přímým bojem nebo útěkem před působícími stresory, ale neubylo stresorů, spíše naopak, avšak zásadně se změnila povaha stresorů směrem k rozhodující dominanci výskytu psychosociálního stresu, založeného na nutnosti stále častěji řešit konfliktní situace, na nadměrných požadavcích na výkon, podávaný často za velmi omezeného času a s nízkou autonomií vykonávané činnosti (tj. s nízkou možností ovlivnit způsob, podmínky, posloupnost atd. vykonávané práce).
Švédská psycholožka finského původu M. Frankenhauserová (2002) v této souvislosti hovoří o inkompatibilitě prudce akcelerující sociální evoluce s pomalostí genetické evoluce.
Právě nadměrné požadavky na výkon ve spojení s nízkou možností kontroly nad pracovní činnosti a možností uplatnit svoji kompetenci jsou jedním zdrojem možného rizikového působení stresu.
Druhým je skutečnost, že geneticky téměř neměnná psychofyziologická reakce na stres vede i nadále ke vzestupu všech zúčastěných fyziologických hodnot, ale nový společenský kontext již většinou nevytváří příležitost k vyčerpání hromaděných energetických zdrojů (Karasek a kol., 1979; Pickering a kol, 1996; Frankenhauserová, 2002).
Jedním z prvních představitelů fyziologicky založeného studia stresu byl Walter Bradford Cannon (1871 - 1945), americký fyziolog, objevitel principu homeostázy (1932). Upozornil v návaznosti na teorii vnitřního prostředí C. Bernarda na souvislost stabilního vnitřního prostředí („Stálost vnitřního prostředí je podmínkou svobodného a nezávislého života“) se sympatickým nervovým systémem, jenž významně přispívá k vytvoření homeostázy a na dva zásadně odlišné způsoby reakce živných organismů na působení stresoru: