Hans Bruno Selye (1907 - 1982)
Za zakladatele systematického výzkumu stresu je však považován další významný lékař-fyziolog, endokrinolog a chemik, Kanaďan maďarsko-rakouského původu Hans Bruno Selye (1907 - 1982). Tento významný vědec, narozený ve Vídni za časů Rakousko-Uherské monarchie je ovšem též částí své profesní dráhy spojen s Prahou, neboť zde jednak v roce 1929 ukončil své studium medicíny a chemie, jednak zde na přelomu dvacátých a třicátých letech 20. století, předtím, než přešel prostřednictvím Rockefellerovy nadace nejprve na John Hopkins University a poté na McGill University v kanadském Montrealu, působil. Do období jeho pražského působení pravděpodobně spadají první úvahy o vztahu mezi zjevně hypertrofovanými nadledvinami u pitvaných laboratorních krys, vystavených hladovění, v kontrastu ke všem dalším částem jejich těl, jež za této situace atrofovaly(cit. in Schreiber, 1985).
H. B. Selye vytvořil nejprve v Evropě, mj. též v Praze na Fyziologickém ústavu německé části Karlovy University, posléze ve svém novém kanadském působišti pojetí stresu jako funkčního stavu nespecifické stereotypní odpovědi na nové, nebo rozsahem požadavků či časovou omezeností náročné podmínky a koncipoval tzv. generální adaptační syndrom (GAS). Tento syndrom je spojen s rozsáhlými změnami hodnot fyziologických charakteristik organismu (vzestup tepové frekvence, frekvence dýchání, krevního tlaku, svalového napětí, rozšíření očních zornic atd.), změnami ve tkáních, krevním obrazu, ale i se změnami psychickými. Na stav ohrožení reaguje organismus poplachovou reakcí, jejímž hlavním účelem je zajištění energetických rezerv pro reakci na ohrožující podnět. H. B. Selye popsal jeho tři hlavní stadia:
Stadium rychlé poplachově-pohotovostní reakce +
sloužící k mobilizaci organismu při ohrožení stresorem či stresory,
Stadium rezistence +
charakterizované především dlouhodobě probíhající aktivací adaptace,
Stadium exhausce +
jež se dostavuje v situacích, kdy organismus již vyčerpal zdroje pro adaptaci, což může vyvolat za urč. podmínek (chronizace působení stresoru a nezvládání situace) navozovat též patologické změny v orgánech.
Přestože se H. B. Selye původně zajímal především o vliv fyzických stresorů na rozvoj stresové reakce, kladl též důraz na roli psychiky při zvládání stresu. Ve svých pracích uváděl, že potenciální důsledky stresu, působícího na lidský organismus, jsou především založeny v jeho vnímání a hodnocení člověkem a že lidské tělo může být "instruováno" psychikou reagovat vhodným způsobem a na vhodné úrovni na principu léčení nemocí prostřednictvím nadřazenosti psychiky nad tělem (mind-over-body approach). Selyeho zásluha spočívá především v položení základů systematickému a komplexnímu výzkumu stresu. Po skončení druhé světové války v roce 1945 již vedl na univerzitě v Montrealu pracoviště se 40 asistenty, jež pro realizaci experimentálně založeného výzkumu stresu disponovalo cca 15 000 laboratorních zvířat. H. B. Selye za svůj výzkum stresu sice nikdy nezískal Nobelovu cenu (kterou by si podle názoru naprosté většiny akademické obce zasloužil), ale zařadil se svým úctyhodným vědeckým výkonem (cca 1 700 publikovaných odborných článků, 15 monografií a 7 populárních knih) do skupiny elitních vědců, kteří významně ovlivnili světovou vědu a posunuli zásadně lidské poznání.
Další výzkum GAS přinesl mj. též řadu dalších poznatků fyziologických, biochemických a psychofyziologických. Samostatnou kapitolou se též postupně stalo objasnění role hormonů ve stresové reakci. (více...)
Až dosud bylo popsáno několik desítek hormonů, podílejících se na vzniku a vývoji stresové reakce.
Hlavní z nich jsou:
CRH +
kortikotropin regulační hormon
ACTH +
(adrenokortikotropin), považovaný za ústřední stresový hormon organismu, který mj. spouští působením na kůru nadledvin produkci další skupiny hormonů, mj. též katecholaminy a kortizol.
Katecholaminy +
(skupina biogenních aminů, nervových přenašečů, zahrnuje dopamin, adrenalin a noradrenalin.)
Dopamin +
biochemický prekurzor přenašečů nervových vzruchů, ovlivňuje aktivitu,iniciativu a asertivitu v lidském jednání, jeho nedostatek vede k apatii a podle některých teorií se nedostatek dopaminu podílí na vzniku Parkinsonovy choroby;
Adrenalin +
plní rovněž funkci neurotransmiteru, ovlivňuje stažení cév hladkého svalstva, vylučování potu a rychlost srdeční frekvence, zvyšuje též hladinu krevního cukru ve stresu (inzulín ji naopak snižuje).
Noradrenalin +
rovněž nervový přenašeč, produkovaný dření nadledvinek a neurony mozkového kmene, ovlivňuje hladinu cukrů v krvi a tím i množství energie, výše jeho hladiny v mozku má vliv na náladu – nedostatek vede k psychomotorickému útlumu, nadbytek k neklidu;
Kortizol +
je hormon, který mj. rozkládá tkáňové bílkoviny, což vyvolává mj. při dlouhodobé stresové expozici hubnutí. Zvyšuje též svalovou výkonnost, činnost srdce a CNS, avšak snižuje imunitní obranyschopnost organismu. Tím je zajištěno, že organismus není imunizován produkty, poskytujícími zdroje energetické spotřeby (Schreiber, 1992).
Hlavním cílem této reakce je optimalizace mobilizace energetických zdrojů, koordinace a příprava na nutnost reagovat na stav ohrožení.
Analgetický efekt +
Významný je též analgetický efekt některých hormonů v průběhu stresové reakce: analgeticky působí jednak některé hormony pocházející z produkce kůry nadledvin, jednak z produkce mozku jako endogenní opioidy, endorfiny.
Analgetické působení vazopresinu a serotoninu +
Za prokázané lze též považovat analgetické působení vazopresinu, ale i serotoninu, tkáňového hormonu, který působí mj. též na hladké svaly a jako přenašeč vzruchu na buněčných zakončeních v mozku, takže jeho vyšší produkce ve stresu zajišťuje udržení akceschopnosti psychiky stabilizací afektivity.