začala být rozlišována na základě uplatňování psychosomatického modelu, který na počátku 20. stol. znamenal (znovu)uznání přirozené jednoty psychického s tělesným v kontextu svého prostředí. Tělo a mysl tvoří podle tohoto modelu jednotu, onemocní-li duše, projeví se to na těle a naopak. Psychosomatika zavedla do medicíny komplexnější model multikauzální podmíněnosti vztahu mezi zdravím a nemocí, hledající již nikoli jednu příčinu u každého onemocnění, ale zkoumající komplex rizikových faktorů, jež mohou ke vzniku onemocnění vést. Za hlavní představitele tohoto přístupu jsou považováni americký lékař a psychoanalytik maďarského původu Franz Gabriel Alexander (1891 – 1964) a americká lékařka a psycholožka Helen Flanders Dunbarová (1902 – 1959). Mj. i díky jejich úsilí rozpracovala psychosomatická medicína holistické pojetí zdraví (tj. celostní pojetí zdraví z angl. whole = celý, úplný, neporušený, celek) v návaznosti na tzv. psychobiologii, jejíž pokračování psychosomatická medicína dále rozvíjela.

Ve vztahu mezi prožíváním, zvládáním a potenciálními důsledky stresu ke zdraví existuje řada kontinuálně ověřovaných hypotéz. Obecně lze konstatovat předpoklad, že stres, zvláště chronický, je samostatně působícím rizikovým faktorem ve vztahu ke zdraví. Tato hypotéza byla operacionalizována v souvislosti s etiopatogenezou některých skupin onemocnění, zvl. kardiovaskulárních, nádorových, dále samostatně u hypertenze, bronchiálního astmatu, zažívacích obtíží, artritidy či některých kožních onemocnění, avšak zcela jednoznačné potvrzení tohoto vztahu ve smyslu medicíny založené na důkazech (evidence-based medicine) nebylo dosud získáno.