Zvládání stresu (coping)
Samostatnou kapitolou ve výzkumu stresu a jeho důsledků pro zdraví se stalo zvládání stresu (coping)
. V průběhu posledních cca 25 - 30 let se výzkumné i aplikační pojetí zvládání stresu stalo jednou z hlavních oblastí studia v psychologii (Somerfield, McCrae, 2000), avšak základní paradigma zvládání stresu se jeví dnes navzdory tomuto dlouhému úsilí poněkud méně slibné, než v jeho počátcích (Maes, Johnston, Greenglass, Oldenburg, 2004).
Postupně bylo zjištěno, že zvládání stresu (coping) je mj. ovlivněno dvěma typy proměnných (Baron, Kebby, 1986):
Moderátory +
(osobnostní a sociální proměnné, které moderují vztahy mezi vnějšími okolnostmi a podmínkami a stresovou reakcí a jejími důsledky, ale nejsou přímo ve vztahu s působícím stresorem či stresory ani postupy a průběhem zvládání),
Mediátory +
(proměnné, které vstupují do vztahu mezi prediktorem a závisle proměnnou a týkající se vnímání a hodnocení působícího stresoru a stresové reakce včetně kognitivního zpracování, pozornosti, vůle, motivace a aktivity, kterou jedinec zvládání stresu věnuje).
V rámci výzkumu procesů zvládání stresu, chápaného jako vzájemně se ovlivňující působení: (více...)
Někteří autoři rozlišují ještě třetí skupinu postupů či strategií zvládání, zvanou vyhýbavé zvládání (avoidance-oriented coping), obsahující činnosti a změny, zaměřené na vyhýbání stresové situaci cestou odvrácení pozornosti nebo rozptýlení (Endler, Parker, 1999).
V literatuře však lze najít i mnohem rozsáhlejší, detailněji diferencované přehledy způsobů zvládání: jeden z nejpropracovanějších, dotazník COPE, obsahuje 15 způsobů zvládání, posuzovaných na čtyřbodové hodnotící škále, od aktivního zvládání, přes vyhledávání instrumentální a emocionální sociální opory, plánování, potlačení interferujíích aktivit, odložení řešení na pozdější dobu, pozitivní reinterpretace až po humor (Carver, Scheier, Weintraub, 1989). Dotazník COPE sice prokázal velmi dobré psychometrické vlastnosti, mezi hlavním připomínkami z praxe se však objevovaly ty, jež kriticky hodnotily délku administrace. Autoři proto vytvořili zkrácenou verzi, jež vyhovuje i časově náročným podmínkám (Carver, 1997).
Další skupinu zvládacích postupů představují obranné mechanismy. (více...)
Mezi nejznámější obranné mechanismy patří např.:
Projekce +
projikování, připisování našich vlastních nežádoucích vlastností druhým lidem,
Popření +
odmítání, popření existence nepříjemné reality,
Racionalizace +
racionální, rozumové zdůvodnění, či vysvětlení chování, které by jinak bylo nevhodné či nepřijatelné (liška „odmítla“ ve známé Ezopově bajce hrozny, na které nemohla dosáhnout, protože „byly stejně kyselé“,
Vytěsnění +
dle S. Freuda základní obranný mechanismus, jehož podstatou je vyloučení ohrožujících či citlivých podnětů z vědomí;
Sublimace +
přesunutí potřeby, která nemůže být určitým způsobem uspokojena, na náhradní cíl,
Intelektualizace +
postup využívající navození emočního odstupu od stresové situace používáním neosobních, abstraktních a intelektuálních výrazů, přičemž emoce a prožitky jsou ignorovány.
Obrannými mechanismy se zabývala mj. též Freudova dcera Anna Freudová, jejíž jedna práce věnovaná tomuto tématu s názvem „Já a obranné mechanismy“ vyšla nedávno (2006) v češtině.
Jedno z mnoha dalších možných členění zvládacích postupů představuje Brandstädterovo (1992) rozlišení (více...)
V rámci některých novějších přístupů ke zvládní stresu byla rozpracována E. R. Greenglassovou a jejími spolupracovníky mj. také koncepce tzv. proaktivního zvládání stresu (proactive coping,
Greenglass, Schwarzer, 1998; Greenglass, 2005). Podstata této koncepce spočívá v důrazu na anticipaci působení stresoru a řešení situace ještě před nástupen a rozvojem stresové reakce na rozdíl od přístupů, které vycházejí z předpokladu, že zvládání stresových situací se může naplnit teprve tehdy, když stresová situace skutečně nastane a vliv stresoru či stresorů se plně projeví.
Jedním z dalších příkladů novějších přístupů ke zvládání stresu je koncepce konzervace zdrojů (conservation of resources, COR theory) , vypracovaná S. E. Hobfollem jako alternativa dřívějších teorií stresu H. B. Selyeho a R. S. Lazaruse, jimž vytýká především nízkou predikční kapacitu. Hobfollova teorie je postavena na ústředním předpokladu, že lidé se snaží získat, vytvářet a chránit to, čeho si považují, mj. též zdrojů všeho druhu. Zdroji mohou být jak materiální objekty, tak osobnostní charakteristiky, kompetence, podmínky a energie. Stres, zvláště psychosociální, se dostavuje zejména tehdy, když těchto zdrojů je nedostatek, jsou ohroženy ztrátou, nebo když lidé selhávají v úsilí znovu doplnit tyto zdroje po významném usilování o něco. Hobfollova teorie předpokládá, že hodnocení stresu a jeho zvládání by mělo být zaměřeno především na udržení a konzervaci vlastních zdrojů, neboť správný odhad a určení charakteristik vlastních zdrojů zvládání je významnějším predikátorem vývoje stresové situace a reakcí jedince, než odhad a určení vnějších požadavků ( Hobfoll, 1989; Hobfoll, Dunahoo, Monnier, 1995).
Významnou etapou ve vývoji poznatků o zvládání stresu bylo též rozlišení zdrojů zvládání (coping resources) na zdroje extrapersonální (externí ve vztahu k jedinci, např. finanční zdroje nebo sociální opora) a intrapersonální (zvl. osobnostní vlastnosti, schopnosti a dovednosti), popsané od cca poloviny 80. let 20. stol. v řadě prací (Lazarus, Folkman, 1984; Stroebe, Stroebe, 1987; Cohen, Edwards, 1989).