Psychická odolnost (resilience) jako protipól vulnerability. Hlavní koncepce psychické odolnosti jako významného osobnostního zdroje zvládání krizových situací
Psychická odolnost člověka (resilience) je již dlouho předmětem zájmu psychologů, filozofů, sociologů, ale i lékařů a dalších odborníků. Jednou z příčin tohoto zájmu bylo mj. i poznání, že člověk musí od svého narození reagovat na zátěž, objevující se v různých podobách v průběhu celého jeho života.
Pojem resilience vyjadřuje v současné anglické odborné terminologii odolnost, pružnou, elastickou a houževnatou nezdolnost či nezlomnost posilující životní síly (i když tomu tak nebylo vždy, původně se tohoto pojmu užívalo k vyjádření odolnosti materiálů či rostlin). Termín má vystihovat kromě odolnosti vůči stresogenním situacím, elastičnosti a přizpůsobivosti i pružnost návratu systému k původním podmínkám, aniž by došlo k jeho deformaci. V tomto smyslu je tohoto pojmu užíváno v současné psychologické terminologii.
Etymologický základ pojmu resilience lze vztahovat k latinskému „salire“ (odpružit, vyskočit, vynořit se, ale také rychle vyrůst) a „resilire“ (odskočit, skočit zpět).
V přeneseném slovy smyslu tak resilience může být chápána jako schopnost získat zpět síly, zotavit se, pružně se vrátit do původní podoby (Davidson et al., 2005).
Lidská osobnost se tak v reakci na zátěž vlastně v průběhu ontogeneze utváří. Požadavky a nároky vnějšího i vnitřního pro-středí spouštějí a podněcují adaptační procesy, jež jsou významnou součástí fylogeneze i ontogeneze člověka. (více...)