Specifické (hlavní) koncepce psychické odolnosti

Značná část z dosud publikovaných koncepcí resilience ji často chápe jako schopnost adaptace navzdory riziku (Arrington, Wilson, 2000).

V rámci dosud publikovaných přístupů k vymezení resilience však někteří autoři upozorňují, že resilience nemusí vždy znamenat nezranitelnost - „ invulnerability“ (Anthony, Cohler, 1987) a že resilience by měla být zkoumána nejenom jako individuální kvalita a dispozice, ale také jako proces, rozvíjející se často v kontextu složitě vzájemně provázaných osobnostních, sociálních a situačních, rizikových i protektivních interakcí (Bartelt, 1994; Winfiled, 1994, 1995; Smokowski, Reynolds, Bezruczko, 1999; Roosa, 2000; Luthar, 2003; Stepleman, Wright, Bottonari, 2009 atd.; u nás Křivohlavý, 2001; Kebza, 2005; Kebza, Šolcová, 2008; Šolcová, 2009).

Mezi ty koncepce resilience, jež by bylo možno označit jako hlavní, patří ty, jež byly od počátku vytvářeny s úmyslem prohloubení poznání o lidské psychické odolnosti.

Jednou z těchto koncepcí je koncepce hardiness americké psycholožky S. Kobasové a jejích spolupracovníků (Kobasa 1979, 1982; Kobasa, Maddi, Kahn, 1982). Tato koncepce vznikla pod vlivem existenciální filozofie a psychologie. Hardy znamená v angličtině houževnatý, odolný a hardiness tak vyjadřuje pojetí psychické odolnosti či nezdolnosti jako souhrnnou dispozici, tvořenou třemi základními složkami:

• Výzva (challenge) +

  je schopnost spatřovat v tlaku každodenních požadavků nikoli destruktivně působící zátěž a stres, ale spíše výzvu či příležitost ke změření sil ve smyslu sportovního utkání;

• Ztotožnění se (s něčím) +

  odpovědné zaujetí (pro něco) a oddanost (commitment), věrnost sobě a svým zásadám vyjadřuje důležitý předpoklad odolnosti plně se věnovat (angažovat se) veškeré vykonávané činnosti;

• Schopnost kontroly a řízení +

  tj. schopnost udržet vývoj událostí pod kontrolou (control) a to i v případě, kdy vývoj situací a událostí je nepříznivý.

V rámci vybraného souboru několika set mužů - vedoucích pracovníků bylo v souvislosti s výzkumem odolnosti ve smyslu hardiness potvrzeno, že jedince, kteří prožili mnoho stresových životních událostí (stressful life events), ale zvládli je a nebyli nemocní, na rozdíl od druhé skupiny mužů, kteří rovněž prožili mnoho těchto událostí, ale vykazovali vysokou nemocnost, odlišovala jednak vyšší aktivita, s níž se zapojovali do práce i do mimopracovních aktivit, dále to, že v tlaku požadavků okolí spatřovali spíše výzvu k měření sil a příležitost, než nebezpečí, a konečně vyšší úroveň přesvědčení, že mohou mít vliv na vývoj událostí (Kobasa, 1979). Úroveň hardiness je zjistitelná dotazníkem s názvem Personal Views Survey (PVS) a výsledky dosavadních výzkumů ukazují, že lidé s vyšší úrovní hardiness jsou nejen odolnější ve zvládání náročných situací, ale též lépe a efektivněji čelí nemocem a snáze a rychleji se z nich zotavují. (více...)

Koncepce Sense of Coherence (SOC) americko-izraelského sociologa medicíny A. Antonovského vychází rovněž z tradice existenciální filozofie a psychologie, ale též z tradice humanistické psychologie. Název této koncepce je do české terminologie převáděn asi nejčastěji jako smysl pro koherenci, nebo smysl pro soudržnost. A. Antonovsky vycházel (1979, 1987) z vlastních poznatků týkajících se osob (Židů), vězněných v nacistických koncentračních táborech a na základě zjištěných rozdílů ve schopnosti čelit těmto extrémním podmínkám vyslovil předpoklad o třech hlavních složkách, tvořících tento smysl pro soudržnost:

• Srozumitelnost, poznatenost (comprehensibility) +

  je první z nich. Vyjadřuje dispozici chápat svět a vlastní místo v něm jako srozumitelný, poznatelný a uspořádaný celek, který funguje logicky, racionálně a s relativně vysokou mírou předvídatelnosti;

• Zvladatelnost (manageability) +

  vyjadřuje v návaznosti na srozumitelnost a poznatelnost též schopnost ovlivňovat, kontrolovat a zvládat své životní role a cíle v tomto světě;

• Smysluplnost (meaningfulness) +

  dotváří celek smyslu pro soudržnost dispozicí chápat svou životní pozici a aktivitu jako hodnou úsilí o její pochopení a aktivní zvládání; jde o úroveň nalezení smyslu své existence. Je-li svět srozumitelný a zvladatelný, měla by lidská existence, lidské bytí, chování, prožívání a vztahy k druhým být chápány též jako smysluplné.

Antonovského koncepce je v literatuře považována za velmi inspirativní a stala se základem mnoha následujících studií, sledujících vztah psychických dispozic ke zdraví i četným dalším proměnným. Úroveň smyslu pro soudržnost je zjistitelná dotazníkem se stejným názvem (SOC).

Antonovského koncepce je v literatuře považována za velmi inspirativní a stala se základem mnoha následujících studií, sledujících vztah psychických dispozic ke zvládání náročných situací, ke zdraví i četným dalším proměnným. (více...)

Některé novější výzkumy psychické odolnosti se zaměřují také na specifické okolnosti a podmínky poznání podstaty a možností rozvoje psychické odolnosti dětí a adolescentů (Haggerty et al., 1996; Thompson, 2006; Sun, Stewart, 2007; u nás Hoskovcová, 2006; Šolcová, 2009), jakož i psychické odolnosti rodiny (Patterson, 1989, 2002; Walsh, 1996, 1998, 2002, 2003; u nás Matějček, Dytrych, 1999, 2002; Břicháček, 2002, 2003; Sobotková, 2004, 2007).

Odolnost (resilience) je zde většinou chápána široce jako individuálně nebo komunitně založená kapacita odolávat a čelit požadavkům prostředí (Newman, 2002). V mezinárodním šetření odolnosti (The International Resilience Project) byla shromážděna data od dětí 30 zemí a podstata odolnosti je zde charakterizována jako univerzální kapacita, umožňující jedinci, skupině nebo komunitě předcházet, minimalizovat nebo překonat škodlivé účinky různých nepříznivých faktorů a protivenství (Grotberg, 1997). Tato obecnější vymezení odolnosti jsou někdy zakomponována do návrhu různých modelů, jež mají podstatu odolnosti vystihnout. V trojúrovňovém modelu determinant odolnosti (Alperstein, Raman, 2003) jsou propojeny vlivy rizikových i protektivních faktorů odolnosti na třech vzájemně souvisejících úrovních. První úroveň obsahuje proměnné typu příjem, absence chudoby, sociální rovnost, zaměstnání, finanční a sociální zabezpečení, sociální kapitál, tolerance či absence konfliktů a střetů v komunitě. Druhá úroveň obsahuje genetické dispozice, podporu rodičů, interpersonální vztahy, limitovanou a modifikovanou expozici rizikům a dostupnost příležitostí. Třetí úroveň zahrnuje osobnostní vlastnosti, pozitivní vidění sama sebe, lokalizaci kontroly, smysl pro osobní autonomii, vztahy s rodinou a se širší komunitou, kvalitu mezilidských vztahů a empatickou kapacitu.

Přístupy, zaměřující se na odolnost adolescentů, vycházejí vesměs z předpokladu, že období nástupu do adolescence a přechodu od adolescence k dospělosti je obdobím významných výzev, příležitostí, ale i rizik (Ebata, Petersen, Conger, 1990). V tomto období se podle opakovaně potvrzených údajů až 80 % adolescentů zapojuje do antisociálního chování (Moffitt, 1993). Zatímco pro většinu z nich je toto rizikové chování spojeno pouze s obdobím adolescence, asi u 3 - 5 % z nich se stává přetrvávajícím vzorcem chování a pro některé se může stát problémem v dalším vývoji jejich života, který může pro ně mít dlouhodobé negativní důsledky a souvislosti (Rutter, 1989, 1996). V této souvislosti se uvažuje o jakémsi centrálním jádru adolescentní odolnosti (resilience), tvořeném pravděpodobně úrovní a způsobem sebehodnocení, repertoárem a úrovní zvládacích dovedností (coping skills) a některými osobnostními rysy a dispozicemi (např. optimismem, extravertovaností, otevřeností nové zkušenosti, svědomitostí). Ve studii M. Daveyové a jejích spolupracovníků (Davey, Eaker, Walters, 2003) byl potvrzen tento vztah v empirickém šetření, provedeném u vzorku 181 adolescentů z nižší středněpříjmové skupiny v Massachusetts. Adolescentní resilience se podle výsledků této studie dá vyjádřit kombinací pozitivního sebehodnocení, zvládacích dovedností, extraverze, spokojenosti a otevřenosti nové zkušenosti. Pozitivní zvládací dovednosti byly v této studii rovněž identifikovány jako kompenzační mechanismy v případě vyšší nespokojenosti nebo emocionálního lability. V rámci longitudinální studie, uskutečněné v kalifornském Davisu (Davis Longitudinal Study) hledali autoři odpověď na otázku, zda charakteristiky vulnerability a resilience, zjištěné v dětství, mají vliv na zvládání stresu v dospělosti. Na vzorku 850 mužů a žen bylo v této studii prokázáno, že faktory vulnerability a resilience v dětství měly slabý, ale přetrvávající dopad na adaptaci a zvládání stresu v dospělosti (Aldwin, Levenson, Spiro, 2000).

V české odborné literatuře nacházíme rovněž bohaté zdroje poznatků, vztahujících se k vulnerabilitě a resilienci v období dětství a adolescence. Z. Matějček a Z. Dytrych podali zevrubný přehled domácích i zahraničních přístupů k otázkám rizika a resilience u dětí a mladistvých (1998), již mnohem dříve se J. Langmeier, Z. Matějček a další zabývali otázkami psychické deprivace a subdeprivace (Langmeier, Matějček, 1963, 1968, 1974; Matějček, 1989, 1996). Na poznatky výzkumné navázaly i práce aplikované včetně doporučení praktičtější povahy (Matějček, 1991, 2000, 2003). V rozsáhlé monografii popsali J. Dunovský, Z. Dytrych, Z. Matějček a kol. ( 1995) hlavní okruhy rizikových i protektivních faktorů, souvisejících se syndromem týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (v anglosaské literatuře známým pod zkratkou CAN, označující název Child Abuse and Neglect). Tomuto syndromu, jímž se nyní zahraniční i domácí literatura zabývá jako relativně samostatným tematickým okruhem, se v českém písemnictví věnují v různých kontextech mj. H. Provazníková, K. Provazník, H. Halfarová, E. Vaníčková, Z. Hadj-Moussová, J. Procházková, J. Spilková, V. Mašát, D. Vitínová a další.

V literatuře se mezi pojetími psychické odolnosti, vztahujícími se především k osobnostním předpokladům a dispozicím, objevuje v posledních cca 15 - 20 letech též zájem o rodinné odolnostní dispozice a o psychickou odolnost rodiny. V souvislosti s koncepcí tzv. rodinného stresu a jeho zvládání (Hobfoll, Spielberger, 2003) jsou cca od poloviny 90. let 20. stol. rozpracovávány pojmy "rodinná odolnost" (family resilience), "rodinné prostředí" (family environment), "žádoucí normální stav fungování rodiny" (family normality) atd. (Patterson, 1989; Patterson, Garwick, 1994; Walsh, 1996, 1998, 2002, 2003; Patterson, 2002). Východiskem zájmu o konstituování pojetí rodinné odolnosti je mj. též všeobecně stoupající zájem o problematiku rodiny (Scanzoni, 1995), přinášející mj. i identifikaci základních funkcí rodiny, mezi nimiž jsou uváděny především příslušnost k rodině ve smyslu rodinného členství (family membership), ekonomický přínos a podpora, vyplývající ze skutečnosti nižších životních nákladů a možnosti se o ně podělit v rámci rodinného životního stylu, dále zdroje výchovy a socializace a ochrana ohrozitelných a zranitelných členů rodiny (Ooms, 1996, cit. in Patterson, 2002). Dalším zdrojem podnětů pro koncipování rodinné odolnosti bylo pojetí rodinného vnímání a zvládání stresu, popsaného v rámci tzv. modelu FAAR (Family Adjustment and Adaptation Response). Tento model FAAR předpokládá vyrovnanou bilanci mezi požadavky, na rodinu kladenými, a rodinnou kapacitou k jejich zvládání a identifikuje tři úrovně rodinného povědomí (family meaning): situační povědomí, zahrnující primární hodnocení požadavků a sekundární hodnocení zvládací kapacity, rodinnou identitu, týkající se pohledu na sebe jako na specifickou jednotku, a rodinný pohled na svět, týkající se rodiny ve vztahu k vnějšímu světu (Patterson, 1989; Patterson, Garwick, 1994).

Za klíčové procesuální tematické okruhy rodinné odolnosti jsou považovány oblast víry členů rodiny v sebe a přesvědčení o schopnosti rodiny čelit překážkám a protivenstvím, dále oblast organizačních schopností, vzájemné podpory v rodině a sociálních a ekonomických zdrojů odolnosti rodiny (jakási "logistika" odolnosti rodiny) a oblast efektivně uskutečňované komunikace, spojené s otevřeným prožíváním emocí, empatií a efektivním, vzájemně se podporujícím řešením problémů (Walsh, 2002, 2003).

Mezi dalšími významnými charakteristikami rodinné odolnosti jsou uváděny (Patterson, 2002): rizikový rodinný status, vztahující se k nedostatečné úrovni adaptace na požadavky, jež jsou na rodinu kladeny, status rodinné síly, týkající se naopak úspěšného zvládání těchto požadavků, úroveň rodinné koheze, rodinné flexibility a charakteristika rodinné komunikace. V rámci této charakteristiky se rozlišují dva základní typy komunikace: emocionální a instrumentální. Emocionální komunikace je prostředkem projevů lásky a podpory mezi členy rodiny, instrumentální komunikace slouží k vyjasnění a založení základních pravidel a vztahů, tj. stanovení a utváření rolí, vymezení pravidel, rozhodování a řešení konfliktů.

V českém písemnictví V. Břicháček (2002) charakterizuje odolnost rodiny jako dynamickou rovnováhu mezi udržením funkcí rodiny v zátěžových situacích a kapacitou jednotlivých členů rodiny vzájemně se podporovat, komunikovat a vyrovnávat se s obtížemi. Zároveň jde podle něj v rodinné odolnosti o utváření rodinné identity, tj. o pojetí rodiny ve smyslu sociální jednotky. Odolnost rodiny je podle V. Břicháčka proměnlivou charakteristikou, na jejíž vývoj působí některé významné rizikové a protektivní faktory. Mezi protektivní řadí zvl. rodinnou kohezi, flexibilitu rodinných rolí a vztahů, srozumitelnou a otevřenou komunikaci všech členů rodiny navzájem, schopnosti, dovednosti a ochotu řešit a zdolávat konflikty i krizové situace a shodu v pojetí smyslu a úkolů rodiny. Za rizikové faktory označuje V. Břicháček nízký socioekonomický status, chronicky působící negativní podmínky (změny životního stylu, nemoci, rozpory), traumatizující události a proměnlivost nároků současné společnosti. Odolnost rodiny je tedy určována jak sociálními a přírodními charakteristikami, ale i dávnou zkušeností lidského rodu, jakož i vnitřními procesy, jež se v rodině odehrávají.

V. Břicháček též v další práci (2003) upozorňuje na význam vícegeneračních výzkumů, zaměřených na otázku kontinuity či diskontinuity různých osobnostních rysů. Konstatuje zde, že potvrzení či vyvrácení výchozího předpokladu o potenciální generační kontinuitě je výrazně metodicky omezeno retrospektivní podstatou většiny dříve realizovaných studií; v poslední době se však objevují novější, dlouhodobé prospektivní studie, jejichž výsledky by mohly na tento problém přinést nové pohledy.

Představitelé další významné české tradice zájmu o rodinnou odolnost, Z. Matějček a Z. Dytrych, charakterizovali nejvýznamnější rizikové rodinné události, situace a jejich vzájemné souvislosti z hlediska potenciálních dopadů na psychiku dětí a dospívajících (Matějček, Dytrych, 2002). Ve speciálně zaměřené studii, vycházející z detailního studia empirického materiálu v podobě kazuistik členů konkrétních rodin, se tito autoři zabývali mimořádně komplikovanými vztahy nevlastních rodičů a nevlastních dětí, vstupujících do nových vztahů v nových rodinných konfiguracích (Matějček, Dytrych, 1999).