Sociální opora

Sociální integrace, sociální začlenění člověka do sociální struktury je významnou determinantou jeho psychické pohody a zdraví. Prostřednictvím sociálních vazeb k druhým osobám, skupinám a širší společnosti je jedinci přístupná sociální opora, tj. jakýsi zdroj síly či sociální fond, ze kterého lze čerpat v případě potřeby, systém sociálních vztahů, jejichž prostřednictvím se člověku dostává pomoci při snaze dostát nárokům a dosáhnout cílů.

Zdroje sociální opory (support resources) jsou součásti systému sociálních vztahů (social network) každého jedince.

Sociální opora (social support) byla jedním z prvních faktorů, jež byly identifikovány jako faktory, moderující vliv nepříznivých životních událostí na psychickou pohodu a zdraví člověka. Protektivní (ochranný) vliv tohoto faktoru konstatuje většina dosud publikovaných studií; úplná shoda však dosud není ani v pojetí struktury sociální opory, ani v pochopení podstaty jejího účinku.

Někdy je možno, zejména ve starší české literatuře, se setkat ještě s ekvivalentním pojmem "sociální podpora". Po vzniku nového systému sociálních dávek v ČR však tento pojem koincidoval s tímto systémem peněžitých dávek státní sociální podpory a byl vesměs v českém písemnictví nahrazen pojmem "sociální opora".

V principu lze rozlišit dva přístupy k výzkumu sociální opory: první z nich vychází spíše ze sociologického paradigmatu sociální směny a je založen především na vlastním faktu sociální interakce a studiu okolností jejího pozitivního a negativního ovlivňování, druhý usiluje o výklad podstaty sociální opory v kontextu psychologicko-medicínských modelů zvládání stresu či tlumení jeho negativních důsledků pro zdraví (coping, buffering). V rámci koncepce sociální směny může být sociální opora definována jako probíhající transakce zdrojů mezi členy sociální sítě (social network) s explicitním, nebo implicitním cílem posílení či podpoření pocitu osobní pohody (Udris, 1990).

Toto sociologicko-psychologické paradigma umožňuje rozlišit 3 úrovně sociální opory:

• Makroúroveň +

  úroveň participace na aktivitách nejbližší komunity;

• Mezoúroveň +

  rozsah a kvalita struktury a podpůrných funkcí sociální sítě jednotlivce;

• Mikroúroveň +

  kvalita intimních vztahů jednotlivce.

Zájem o vliv sociální opory se v kontextu psychologicko-medicínských modelů zvýšil mj. i v souvislosti s tzv. Philippsovým efektem, publikovaným v různých přehledových studiích (např. Kessler, Price, Wortman, 1985). Jeho podstatou je skutečnost, že v rámci velkých souborů sledovaných osob - pacientů (včetně pacienta jménem Philipps) bylo zjištěno datum úmrtního dne spíše po datu narozenin než před ním, což je všeobecně interpretováno jako důsledek příznivého vlivu sociální opory. (více...)

Nízká úroveň sociální opory bývá v literatuře spojována též s narůstající vulnerabilitou (zranitelností), především pod vlivem negativních životních událostí a u těch osob, jež se vyznačují nízkou úrovní osobní kompetence (či SE). Naopak vysoká úroveň sociální opory, osobní kompetence či SE je zdrojem protektivního, "nárazníkového" účinku ve vztahu k depresivní symptomatologii (Husaini et al., 1982).

Existují též nálezy, potvrzující pozitivní vliv sociální opory v případě mimořádných událostí, přírodních katastrof, havárií atd. Např. Fleming et al. (1982) prokázali, že sociální opora byla významným protektivním zdrojem působícím proti vzniku a rozvoji psychosomatických chorob u obyvatel oblasti, v níž došlo k havárii jaderné elektrárny v Three Miles Island. Podobně je sociální opora uváděna jako protektivní faktor v souvislosti se vznikem posttraumatického stresového syndromu u obětí katastrof a záchranářů působících při likvidaci katastrof (Sheperd, Hodgkinson 1990; Taylor 1987). Podobná data prezentoval Bartone (1987) u sociálních pracovníků pečujících o rodiny pozůstalých po obětích letecké katastrofy.

Pokud jde o rozlišení základních druhů sociální opory, pravděpodobně nejdelší tradici má ve výzkumu sociální opory rozlišování jednotlivých jejích druhů z hlediska obsahu.

J. House (1981) rozlišil čtyři složky obsahu sociální opory:

• Emocionální oporu +

  (poskytování důležitých emocí, jako např. lásky, víry, empatie),

• Hodnotící oporu +

  (hodnocení komunikace, jež je relevantní pro sebehodnocení),

• Informační oporu +

  (zprostředkování informací nebo rad, jež pomáhají vyrovnat se s osobními problémy),

• Instrumentální oporu +

  (praktické druhy pomoci, nebo hmotná, materiální pomoc (poskytnutí půjčky v obtížné finanční situaci).

Ganster a Bart (1988) dělí sociální oporu na strukturální (sleduje zvl. formální charakteristiky sociálních vazeb, jako např. stav, členství ve formální skupině, společenské role) a funkční (vystihuje zvl. kvalitu sociálních vztahů).

Schwarzer a Leppinová (1991) rozšiřují Houseovu koncepci obsahu sociální opory o hmotnou oporu a oporu sebevědomí.

Laireiter et al. (1997) navrhují doplnit ještě další dvě subkategorie:

• 1) subkategorii vystihující základní kvalitu vztahu (např. loajalita, zaujetí, zájem),
• 2) oporu při řešení problému.

Dále navrhují další možné dělení:

• 1. sociální opora, poskytující zpětnou vazbu ("feedback support");
• 2. sociální opora, poskytující vedení ("guidance support");
• 3. sociální opora, napomáhající přizpůsobení společenským zvyklostem ("socializing support").

Dále je třeba rozlišovat individuální sociální oporu (cílená snaha pomoci druhému v náročné situaci) a institucionální sociální oporu podle toho, zda zdrojem je člověk nebo instituce.

Velmi důležitým pohledem na rozlišení sociální opory je konečně anticipovaná sociální opora a získaná sociální opora. (více...)

Anticipovaná sociální opora je některými autory chápána jako individuálně odlišná proměnná, která úzce souvisí s některými osobnostními charakteristikami jedince (např. extraverzí, sebevědomím, sociální kompetencí). Nejlépe ji lze charakterizovat jako pocit přijetí, akceptace, který přispívá k percepci sociální opory odděleně od toho, co sociální prostředí aktuálně nabízí (Sarason et al., 1987, Terry , Nielsen, Perchard, 1993). Podle Greenglasové et al. (1997) v sobě anticipovaná sociální opora zahrnuje výměnu informací, které vedou k přesvědčení („belief“) jedince, že na něm druhým záleží.

Mobilizace (aktivace) sociální opory může být chápána jako strategie zvládání stresu - viz např. subškála „hledat sociální oporu“ (seek social support) v „The Ways of Coping Scale“ Folkmana a Lazaruse z roku 1989.

Získaná sociální opora je naproti tomu sociální nebo transakční proměnnou determinovanou specifickým vzorcem sociální interakce. Získaná sociální opora je součástí procesu zvládání stresu, který obsahuje mobilizaci, získání a hodnocení obdržené pomoci. Získaná opora se může od anticipované opory značně lišit, jak ve směru přecenění, tak ve smyslu podhodnocení. Příčiny této diskrepance mohou být jak na straně jedince, tak na straně obklopujícího sociálního okolí. Na straně jedince jsou to individuální osobnostní charakteristiky - např. osoba s vysokým sebevědomím může mít tendenci k přecenění očekávané úrovně sociální opory. Obratnost v komunikaci a sociálním kontaktu je předpokladem pozitivní odpovědi při mobilizaci sociální opory. Nízká sociální kompetence tohoto typu snižuje vyhlídky osoby na získání sociální opory. Na straně sociálního okolí mohou mít potenciální podporující osoby své vlastní problémy se zvládnutím stresogenní situace, při které by měly poskytnout pomoc. Poskytovaná pomoc se také může měnit v čase - zejména tam, kde jde o dlouhodobé působení chronického stresoru. Získaná opora, aby byla účinná, musí splňovat některá kritéria - především musí vyhovovat potřebám „adresáta“. V rámci pracovního stresu se např. ukázalo, že nejúčinněji působí na pracovní spokojenost a psychickou pohodu sociální opora poskytnutá nadřízeným. Sociální opora poskytnutá spolupracovníky a osobami mimo pracovní prostředí se v tomto výzkumu ukázala jako méně účinná (Terry, Nielsen, Perchard, 1993).

To, zda se stane konkrétní sociální opora účinným nárazníkem vůči negativnímu dopadu stresu závisí na rozsahu, v jakém je její „poskytovatel“ schopen změnit situaci nebo zmírnit její dopad pro jedince. Jestliže získaná opora může pomoci jedinci při zvládání nároků situace, pak může pomoci snižovat negativní účinky stresu na zdraví.

Osoby, které poskytují sociální oporu, se mohou podle Laireitera et al. (1997) rekrutovat:

• 1. z rodiny a přátel (nejbližší členové osobní sociální sítě),
• 2. z osob, které se výrazně podobají svými charakteristikami (pohlaví, věk...),
• 3. z osob, které jsou obeznalé s příslušným stresorem a jeho situačním kontextem.

Winstead (1992) ukázal, že ve stresogenní experimentální situaci pociťovaly osoby více sociální opory od přítele než od neznámé osoby.

Nutnost odlišovat od sebe anticipovanou a získanou sociální oporu se ve výzkumech potvrdila: Podle některých výzkumů tyto dvě proměnné téměř nekorelují (Schwarzer, Leppin, 1991). Jejich faktorová analýza vedla k pěti faktorům, z toho dva byly syceny anticipovanou oporou a tři získanou oporou (McCormick et al., 1987, cit. podle Schwarzer, Leppin, 1991).

Rodinný stav lze považovat za jeden z možných indexů sociální opory; lze tak rozlišit následující možnosti:

• Z formálního hlediska +

  • a) život ve formalizovaném partnerském vztahu (manželství)=ženatý, vdaná
  • b) život bez dlouhodobého partnerského vztahu=svobodný, svobodná (nyní stále častější pozice tzv. “singles”)
  • c) rozvedený, rozvedená
  • d) vdovec, vdova
  • e) dlouhodobý partnerský vztah (druh, družka, přítel, přítelkyně)

• Z obsahového hlediska +

  • aa) funkční, plnohodnotné manželství
  • ab) formální, částečně nebo zcela nefunkční manželství
  • ea) funkční, plnohodnotný dlouhodobý partnerský vztah
  • eb) formální, částečně nebo zcela nefunční partnerský vztah

Je zřejmé, že uvedené možnosti mohou vytvářet různé kombinace, poskytující různou kvalitu sociální opory.