Druhá etapa
Za druhou etapu ve vývoji názorů na předmět psychologie lze považovat období, kdy pojem duše postupně přestával vyhovovat soudobým požadavkům vědy a byl postupně nahrazem pojmem vědomí. Stalo se tak na přelomu 17. a 18. stol. především pod vlivem inspirace přírodních věd, způsobující, že i psychologie začala postupně přecházet od stále ještě spíše spekulativních výkladů fungování psychiky k empirickému pozorování. Velkou zásluhu na postupném zavádění pojmu vědomí jako pojmu nahrazujícího dřívější pojem duše měl již v 17. století francouzský filozof René Desartes (lat. Cartesius,1596 – 1650), jehož pravděpodobně nejznámější tvrzení „cogito ergo sum“ (myslím, tedy jsem) je považováno za symbolické vyjádření zahájení postupného prosazování pojmu vědomí. Descartovo „cogito“ zahrnuje totiž nejen myšlení, ale i prožitky, cítění, vnímání, myšlení atd. Duševní, psychické je tedy v tomto descartovském pojetí vědomé (Nakonečný, 1995). Byla tak zahájena další důležitá etapa na cestě ke vzniku psychologie jako samostatné vědy.
Descartes rozlišil dvě základní substance: duševní (res cogitans, substance myslící, rozumná) a hmotnou (res extensa, substance rozprostraněnosti). (více...)
Další nezbytnou podmínkou, nutnou pro umožnění vzniku psychologie ve smyslu samostatné vědní disciplíny bylo vytvoření první svébytné (a v konkurenci ostatních věd obhajitelné) psychologické teorie, jež by poskytovala uspokojivý výklad fungování duševního života člověka. Touto teorií se stala hypotéza o existenci asociací jako základního principu utváření duševního života. Podle tohoto pojetí se jednotlivé psychické elementy spojují prostřednictvím asociací v komplexnější psychické útvary (např. jednotlivé počitky ve vjemy). Tak byly postupně vytvořeny základy asocianismu, který se stal charakteristickou teorií pro psychologii 18. a 19. stol. Byl to současně první ucelený pokus o vypracování teorie duševního života. Psychologie zde poprvé figuruje jako samostatná vědní disciplína, schopná vytvořit, obhájit a rozvíjet vlastní teorii.
Psychologie již tak v této době měla svůj název (psychologia), předmět (vědomí) i vlastní teorii (asocianimus) a k jejímu osamostatnění zbýval ještě jeden krok: vytvoření širšího instrumentária vědeckých (empirických) metod, jež by umožňovaly získávat kvantifikovatelná data empirické povahy, srovnatelná s daty získávanými v přírodních vědách. Tento poslední krok byl naplněn v roce 1879, kdy na univerzitě v Lipsku založil německý přírodovědec, fyziolog a psycholog W. Wundt, žák H. Helmholtze první psychologickou laboratoř, využívající experimentálních metod: měření reakčního času, měření pozornosti a jejích vlastností (tachystostkopie). Rok 1879 je proto považován za rok faktického osamostatnění psychologie jako vědy.
Šlo nepochybně o velmi významný předěl ve vývoji psychologických poznatků, záhy se však objevily též některé problémy, související jak s rozvíjením zastávané teorie, tak s využíváním experimentální techniky. Vnikly jednak pochybnosti o objektivitě výzkumu jevů vědomí, související s rozporem mezi relativně vyspělou experimentální technikou, používanou v psychologických laboratořích, jež se rychle rozvíjely ve všech významných výzkumných centrech v Evropě a mezi neurčitostí subjektivních psychologických dat tvořících značnou část obsahu vědomí. Druhým problémem byly obtíže, spojené s řešením, resp, překonáváním psychofyzického paralelismu, který byl jedním ze základních východisek asocianismu a podle něhož psychické a fyziologické procesy jsou paralelně (souběžně) se v organismu odehrávající, avšak samostatné a nezávislé jevy.