Čtvrtá etapa
Čtvrtou etapou ve vývoji názorů na předmět psychologie se stal strukturalismus, filozofický a psychologický směr navazující v psychologii částečně na dílo W. Wundta, který na rozdíl od analytického důrazu na možnosti rozkladu a studia jednoduchých prvků jako v atomisticky pojatém asocianismu zdůrazňuje význam struktur, tj. celkového uspořádání složitých systémů a vztahů mezi jejich prvky. Hlavní představitel strukturalismu E. B. Titchener koncipoval základní úkol psychologie jako vymezení elementárních složek lidské mysli metodou instrospekce, tj, zaměřením soustředěné pozornosti na vlastní vědomí.
Pravděpodobně nejvýraznějším protikladem atomistických koncepcí v psychologii se stal gestaltismus (z něm. Gestalt = tvar, útvar, struktura). Představitelé tohoto směru, původně rozvíjeného v Německu a po roce 1933, kdy řada německých gestaltistů postupně emigrovala před nacismem i v USA, předpokládali, že celek znamená více než části, které jej tvoří a že psychické sturktury nejsou tvořeny postupným skládáním z jednodušších útvarů ve složitější celky, jak předpokládali asocianisté, ale že jsou to celky (útvary), jež jsou od počátku založeny a strukturně organizovány v lidské psychice v hotové podobě. Tyto celky samozřejmě předpokládají určitou organizaci a vztahy mezi jendotlivými částmi se řídí určitými pravidly. Vnímání, myšlení, učení, cítění a jednání jsou organizovány v předem daných strukturách, řízených dynamikou „pole“, jež se podobá poli silovému ve fyzice (např. elektromagnetickému poli). Gestaltisté formulovali také tzv. princip izomorfismu (tj. shody forem) neurofyziologic- kých a psychických struktur, podle nějž psychickým strukturám odpovídají struktury nervové.
Gestaltismus se vnitřně člení na dva základní proudy:
Berlínská škola +
Označovaná také jako Gestaltpsychologie (tvarová psychologie), kterou reprezentovali především Max Wertheimer, Kurt Koffka, Wolfgang Köhler a Kurt Lewin.
Lipská škola +
Gestaltisté rozpracovali četné nové metody pro výzkum lidského vnímání a myšlení, i jejich postupy však byly provázeny některými rozpory: jedním z nich byl předpoklad, že subjekt je při vzniku kognitivních tvarů pasivní, tj. „nalézá je hotové“. Dalším byl názor, že tato pravidla utváření psychiky platí jak pro dospělého člověka, dítě i subhumánní živočichy, což se dostávalo do rozporu s poznatky vývojové a srovnávací psychologie. Přesto je přínos gestaltismu dalšímu vývoji psychologických věd možno považovat za významný.