Další významné psychologické směry

Sigmund FreudMezi další významné psychologické směry, zmíněné v tomto stručném přehledu, patří ty, které jsou označovány jako psychodynamické, tj. ty, které se snaží soustředit pozornost na psychické jevy odehrávající se pod povrchem vědomí. Protože tyto podpovrchové, hlubinné vrstvy psychiky jsou přitom považovány za její jádro, nazývá se hlavní část tohoto hnutí hlubinnou psychologií (něm. Tiefenpsychologie). Hlubinná psychologie je spojena především s osobností a dílem rakouského psychiatra Sigmunda Freuda, který se narodil v roce 1856 v Příboře na Moravě. Jeho rodina zde však žila jen do Sigmundových tří let, pak se přestěhovala nejprve do Lipska a posléze do Vídně. S. Freud na základní i střední škole výborně prospíval a jako obor svého dalšího studia zvolil medicínu. Po jejím absolvování se specializoval nejprve na neurologii a posléze na psychiatrii a postupně představil odborné i široké veřejnosti svoji vlastní koncepci výkladu duševního života. Jeho původní psychiatrická diagnostická a terapeutická metoda, psychoanalýza, se stala později nejen názvem velmi vlivné psychologické teorie, ale též symbolem psychologie orientované do hlubin lidské psychiky (Freud označil psychoanalýzu za vědu o nevědomí).

Podle Freuda je život člověka ovládán dvěma protikladnými principy: principem slasti, reprezentovaným činností pudů, a principem reality, reprezentovaným životní zkušeností a tlakem společnosti. Tendenci člověka dosahovat slasti označoval Freud jako libido. Podstata lidské osobnosti je pudová, tedy v zásadě biologická, ale její projevy jsou podmíněny historicky, sociálně a kulturně.

Zpočátku Freud rozlišoval dva základní pudy: pud směřující k zachování života (hlad) a pud k získávání slasti (sexuální pud, éros). Později k nim připojil ještě destruktivní pud, „pud smrti“ (thanatos), projevující se agresivními tendencemi. Dynamika a změny duševního života jsou podle Freuda důsledkem dynamiky a změn těchto pudů. Lidská osobnost, svou podstatou pudová, je tedy vlastně v kontaktu s realitou (společností) omezována v uspokojování pudů. Proto člověk trpí frustracemi (prožitek silného zklamání nad zmařením uspokojení významné potřeby), zejména sexuálními, jež jsou původem neuróz.

Osobnost tvoří podle Freuda tři složky:

  ROZBAL VŠECHNO   |   VŠECHNO SBAL  

Pudy a morálka se střetávají, vnitřní konfliktnost člověka vychází především ze stálého napětí a souboje mezi pudy a morálkou. Ego toto napětí vyrovnává tak, že ty elementy duševního života člověka (představy, pocity, myšlenky, přání, sklony a tendence), které jsou neslučitelné s osobní morálkou, nepřipouští do oblasti vědomí, ale vytěsňuje je do nevědomí, kde působí dál, ale v transformované podobě, aby unikly cenzuře Ega. Potlačené pudy směřují k náhradnímu uspokojení, aby bylo možno odstanit napětí, vznikající v důsledku hromadění těchto potlačených pudových tendencí. Vědomí představuje podle Freuda jen jakýsi vrchol ledovce, jehož hlavní část (nevědomí) je skryta pod vodou a je ústředním klíčem k vysvětlení příčin lidského chování a jednání. Jednání je tedy dle Freuda převážně ovlivěno nevědomými motivy, jež vyjadřují z vědomí vytěsněné konflikty a traumata. Cílem psychoanalýzy ve smyslu diagnosticko-terapeutické metody, k jejíž úspěšné realizaci Freud využíval relaxované polohy pacienta na pohovce (sofa) proto bylo odhalit takové traumatické zážitky, přivést jejich obsah zpět do vědomí a umožnit tak jejich odreagování. Způsoby realizace psychoanalýzy, zahajované byly založeny na: a) produkci volných asociací, obsahujících nevědomé tendence (vyšetřovaná osoba sděluje vše, co ji napadne a psychoanalytik z obsahu tohoto sdělení zjišťuje problému a snaží se, aby si ji zkoumaná osoba uvědomila ), b) výklad snů (symbolických projevů potlačených přání, které Freud považoval za „královskou cestu do nevědomí“) a výklad chybných úkonů (přeřeknutí, zapomenutí atd.).

S. Freud vypracoval také známou teorii psychosexuálního vývoje, založenou na předpokladu, že libido každého člověka prochází vývojem, ovlivněným mj. zráním osobnosti, učením a situačními podmínkami a že základní etapy tohoto vývoje (orální, anální, falická) korespondují s hlavními lidskými erotogenními zónami, pak následuje období latence, které trvá až do období puberty, symbolizující zahájení dospělé genitální sexuální aktivity. Během falické fáze mohou děti prožít tzv. oidipovský komplex, který spočívá v eroticky založené náklonnosti k rodiči opačného pohlaví, spojené s averzí a žárlivostí vůči rodiči stejného pohlaví. Tento komplex bývá podle Freuda mezi 5. – 6. rokem věku dítěte vytěsněn do nevědomí.

Freudovo dílo je velmi rozsáhlé a jeho úplné pochopení je podmíněno znalostí všech jeho částí. Nebylo přijímáno zcela jednoznačně, v době svého vzniku budilo částečně i odpor otevřeným probíráním tehdy tabuizovaných témat, avšak ovlivnilo zásadně vývoj psychologického poznání důrazem na pudový základ člověka a význam nevědomí. Mezi hlavní výhrady, vznášené proti podstatě hlubinné psychologie, resp. psychoanalýzy patří nehistorický a nevývojový pohled na člověka jako pudově jednajícího pračlověka, přecenění biologické podstaty člověka a pojetí rozporu mezi morálkou a pudy jako nepřekonatelného.

S Freudovým úmrtím v roce 1939 však psychoanalytické hnutí neskončilo, ale bylo dále rozvíjeno v díle jeho žáků a následovníků. Koncem 30. let 20. stol. tak vzniká neopsychoanalýza (někdy též označovaná jako kulturní psychoanalýza), která poněkud zmírnila Freudův biologismus a kladla větší důraz na kulturní a sociálně psychologická hlediska. Jejími představiteli byli mj. K. Horneyová, E. Fromm, H. S.Sullivan a další.

Ke začnému rozvoji a uplatnění psychoanalýzy došlo později především v USA, kde toto hnutí překročilo hranice psychologie i medicíny a stalo se součástí nejprve americké a později i světové kultury. Vznikla tak vlastně nová profese, psychoanalytik, bez porady s nímž nemohlo dojít v amerických středních a vyšších společenských vrstvách k žádnému závažnějšímu životnímu rozhodnutí.

Kromě představitelů neopsychoanalýzy je však ještě třeba aslepoň stručně zmínit některé Freudovy žáky a spolupracovníky, kteří se z různých důvodů, především pro vnitřní rozpory, panující v psychoanalytickém hnutí, ale také vzhledem k potřebě vlastní nezávislosti rohodli vydat vlastní cestou. Mezi nejvýznamněší z nich patří A. Adler, zakladatel tzv. individuální psychologie, C. G. Jung, představitel tzv. analytické, nebo též komplexové psychologie, z dalších pak např. O. Rank, první laický analytik bez lékařského vzdělání, který se soustředil mj. na teorii porodního traumatu a W. Reich, považovaný vzhledem k neobvyklým a ne vždy zcela přijatelným názorům a postupům s důrazem mj. na tělesné projevy v terapii, přímý tělesný kontakt s polonahými klienty atd. za enfant terrible psychoanalytického hnutí.

Z dalších psychologickýh směrů, vzniklých v období přelomu 19. a 20. stol. v německy mluvících zemích je třeba zmínit následující směry:

  • Duchovědná psychologie +

    Duchovědná psychologie (Geisteswissenschaftliche Psychologie), či také psychologie porozumění (verstehende Psychologie) vychází z rozdělení metodologických přístupů přírodních věd (Naturwissenschaften) a společenských, resp. duchovních věd (Geisteswissenschaften), které předložil německý filozof, psycholog a pedagog W. Dilthey (1833 – 1911). Zatímco metodologie přírodních věd je podle Diltheye převážně objasňující (Erklären), metodologie společenských věd je chápající či rozumějící (Verstehen). Psychologie se má zabývat především popisem individuálního prožívání a pochopením, porozuměním jeho smyslu. Jak zdůrazňoval i další představitel tohoto směru, rovněž německý filozof a pedagog, Diltheyův žák E. Spranger (1882 – 1963), podstatou tohoto porozumění je hledání smysluplných souvislostí života, tj. souvislostí mezi mezi individuálním prožíváním a kulturním kontextem. Porozumění je založeno na tom, že se za známá, zjevná fakta se dosazuje něco, co je umožňuje chápat jako smysluplná (motivy, hodnoty, životní orientace). Duchovědná psychologie se staví proti přírodovědeckým inspiracím v psychologii a snaží se je nahradit právě důrazem na porozumění.

  • Personalismus +

    Dalším psychologickým a filozofickým směrem, který vystoupil proti přírodovědním inspiracím v psychologii byl personalismus, reprezentovaný zvl. osobností německého psychologa a filozofa W. Sterna (1871 – 1938). Zaměřil se na zdůraznění individuality a za nejvyšší hodnotu a zároveň zdroj všech hodnot pokládal osobu, resp. osobnost (angl. personality, něm. Persönlichkeit), kterou vymezil jako protiklad pojmu věc (Sache). Psychologie je podle personalistů především vědou o prožívání a o prožívání schopné osobě. Východiskem je studium osoby jako celku, který nemůže být (na rozdíl od věci) při studiu dále rozložen. Psychologie jako samostatná věda proto musí užívat i vlastních specifických metod zkoumání. Lidskou osobu či osobnost považoval W. Stern za „unitas multiplex“, tj. jednotu mnohoznačnosti. Hlavním přínosem byl důraz na svébytnost a samostatnost psychologie a jejích metod, na význam prožívání, nedostatkem byla tendence redukovat psychologii téměř výhradně na prožívání.

  • Humanistická psychologie +

    Jednou z četných reakcí na ne zcela vyřešené nedostatky některých dřívějších směrů, zvl. behaviorismu a psychoanalýzy, byl vznik humanistické psychologie. Představitelé humanistické psychologie, vznikající v USA v letech 1961 - 1962 ji proto označovali za „třetí sílu“ či „třetí cestu“ v psychologii (po behaviorismu a psychoanalýze). Ústřední myšlenkou humanistické psychologie byla snaha o návrat k humanisticky pojaté antropocentrické psychologii, zaměřené na studium „lidského psychického potenciálu“. Filozoficky byla humanistická psychologie významně ovlivněna tradicí existencialismu. Za zakladatele humanistické psychologie je považován americký psycholog A. H. Maslow (1908 – 1970), který byl již dříve v psychologii známým a respektovaným autorem díky své teroii motivace a zvl. hierarchické teoriii potřeb (vyšší potřeby se podlé této koncepce uplatňují až po uspokojení nižších), v nichž rozpracoval koncepci sebeaktualizace, založené na myšlence, že člověk touží být tím, kým může být, tj. touží po sebenaplnění a je aktivním tvůrcem své existence. Maslowovy počáteční práce ještě vycházely z jeho výzkumů realizovaných na animálních modelech, později přechází k tématům, stále více soustředěným na otázky rozvoje lidského psychického potenciálu a jeho podmínek, např. otázky psychologického pocitu bezpečí-nebezpečí. Představil též koncepci psychologické jistoty vs. nejistoty, která vznikla dříve, než Eysenckův neuroticismus. Jedním z ústředních bodů jeho zájmu však byla potřeba růstu. Maslow předpokládal, že člověk je ovládán v každém okamžiku svého vývoje obrannými a tvořivými tendencemi, což lze vyjádřit schématem:

    jistota, bezpečí ← člověk → růst, rozvoj

    Přiměřený, zdravý růst lze podle Maslowa charakterizovat jako nekonečnou sérii možností svobodné volby, s níž se člověk setkává v každém bodu svého života, kdy musí volit na jedné straně mezi radostí a uspokojením z jistoty a bezpečí, spojenými ale se závislostí na dalším budování tohoto bezpečného zázemí a omezením vlastního tvůrčího rozvoje, a na druhé straně mezi růstem, spojeným s kreativitou, nezávislostí, vlastním rozvojem a pokrokem.

    Dalším významným představitelem humanistické psychologie byl americký psycholog a psychoterapeut C. G. Rogers (1907 – 1987), který rovněž kladl důraz na lidskou potřebu sebeaktualizace (self-actualization). Svůj nedirektivní psychoterapeutický přístup uznačoval Rogers jako terapii zaměřenou na člověka, vycházející z předpokladu, že každý člověk na základě vrozených hodnotících a sebeaktualizačních tendencí a procesů může sám nejlépe posoudit jakou změnu potřebuje a jakým směrem by se měl dále ubírat. Role terapeuta spočívá podle Rogerse především ve vytvořením příznivé atmosféry, která podpoří osobnostní růst a příznivější sebepojetí.

  ROZBAL VŠECHNO   |   VŠECHNO SBAL  

Dalšími představiteli humanistické psychologie byli mj. též R. May, Ch. Bühlerová a J. F. Bugental, který v roce 1965 shrnul základní myšlenky humanistické psychologie do následujících konstatování:

  • - člověk je spíše osobou než organismem a je více než sumou svých částí;
  • - člověk žije v sociálních vztazích, má být proto zkoumán ve svém sociálním kontextu;
  • - základem lidské zkušenosti je kontinuálně probíhající vědomí, nevědomí je součástí této kontinuity;
  • - člověk disponuje možností vlastní volby a tím i možností měnit sám sebe;
  • - s možností volby souvisí zaměřenost jednání (intencionalita), jež dává smysl lidské činnosti a současně také zakládá vztah člověka k oběma možnostem, nabízeným v Maslowem vytvořeném schématu – člověk touží jak po klidu, bezečí a jistotě, tak po vzrušení, změně a rozvoji (Nakonečný, 1995).

Na humanistickou psychologii volně navázal ve druhé polovině 60. let 20. stol. další směr, považovaný některými psychology za čtvrtou sílu či cestu psychologie: transpersonální psychologie. Její vznik v USA byl spojen s již delší dobu se rozvíjejícím zájmem o mystiku, esoterické a východní náboženské směry a s tehdejším širším sociokulturním zázemím, v němž významnou roli sehrála tradice hnutí beatniků, hippies a psychedelické hnutí. Název tohoto směru vzešel ze schůzky přípravné pracovní skupiny amerických psychologů, kteří odvodili jeho název od zájmu o dosud neprobádané či neobjevené oblasti psychiky (trans persona = překračující hranice obvykle, empiricky koncipované osobnosti, času a prostoru). Na vzniku zájmu o vědecky založený výzkum duchovního života, vyplývajícímu z tehdy aktuálně vnímané krize vědeckého pojetí světa se však kromě psychologů podíleli také zástupci dalších věd, fyzici, biologové, kulturní antropologové a filozofové (G. Bateson, , F. Capra, J. W. Hayward, D. Bohm, Ch. T. Tart, C. Castaneda, S. Grof, R. Sheldrake a další). Jedním ze společných znaků transpersonální psychologie je úsilí posunout paradigma „mechanisticky pojaté“ psychologie k novým dimenzím s využitím navozování alterovaných (změněných) stavů vědomí, na jejichž význam upozornil Ch. T. Tart.

Prvním z vnitřně členěných způsobů objevování těchto nových dimenzí je spojen s využíváním poznatků východních filozofických směrů, taoismu, hinduismu, buddhismu atd., v nichž se buď intenzívním soustředěním koncentrací pozornosti a relaxací, nebo naopak intenzívním výdejem energie v extatických tancích, doprovázených většinou bohatou rytmikou nacvičuje propojení do dosud neoiznaných oblastí psychiky, ale i času a prostoru (mj. F. Capra, J. W. Hayward a další).

Timothy LearyDalší cestou, jež byla k objevování dosud neprobádaných dimenzí psychiky využívána bylo navozování alterovaných stavů vědomí s využitím různých druhů drog, zvl. LSD (dietylamid kyseliny d-lysergové). Tato cesta je spojena zejména s osobností amerického psychologa T. Learyho, který se s ní – kromě svých dalších výzkumných zájmů - výzkum identifikoval jak odborně, tak životně. Možnosti využití různých psychoaktivních látek (kromě LSD používal též rostlinných výtažků, např. alkaloidů obsažených v kaktusu zvaném peyotl, dále výtažek z hub psilocybin, s jejichž účinky se seznámil původně na dovolené v Mexiku v srpnu 1960 atd.) k objevování nových dimenzí psychiky začal T. Leary ověřovat od roku 1960 jako profesor psychologie na Harvardově univerzitě. Bohužel, jak se později ukázalo, šlo o pokusy z celkového hlediska spíše neúspěšné: přestože některé výsledky experimentování s drogami, např. vymezení osmi úrovní vědomí se zdály být slibnými východisky, po řadě postupně narůstajících problémů musel v roce 1963 z univerzity odejít, později, v sousivlosti s rostoucím odporem společnosti vůči drogám byl zatčen, obviněn a odsouzen za přechovávání a šíření drog. Po propuštění z vězení se však začal na přelomu 80. a 90. let zajímat o nové možnosti, které nabízely informační technologie, jež mu otevíraly další nové světy – ve svém zaujetí výpočetní technikou nazval osobní počítač LSD 90. let.

Stanislav GrofDalší významný způsob navozování alterovaných stavů vědomí vypracoval původně český psychiatr S. Grof, který v roce 1967 přijel do USA, nejprve na studijní pobyt v John Hopkins University, posléze v USA zústal. Podílel se na vzniku a rozvoji transpersonální psychologie a vypracoval techniku tzv. holotropního dýchání, tj. dýchání směřujícího k celistvosti (z řec. holos = celý, trepein = obracet, mířit). V současné době provozuje S. Grof v Kalifornii soukromý institut pro výcvik v holotropním dýchání a transpersonální psychologii, přednáší po celém světě a několikrát znovu navštívil i Českou republiku. Podle Grofovy koncepce je v každém člověku obsažena určitým, dosud nevysvětleným způsobem informace o celém vesmíru: každé individuum je tedy současně „mikrokosmem“, které v sobě nese zakódovanou informaci o makrokosmu. Navázání cesty k traspersonálním zážitkům je podle Grofa možné prostřednictvím hyperventilace, intenzívního dýchání, jehož nácvik probíhá v relaxaci, pod dozorem a s asistencí dalších pomáhajících a pečujících osob (facilitátorů a sitterů), jejichž role se posléze obmění. Metoda je založena na poměrně propracovaném psychofyziologickém základě: intenzívní, rychlé a hluboké dýchání jako při namáhavé chůzi do kopce nebo do schodů způsobuje zvýšení hladiny kyslíku a snížení hladiny kysličníku uhličitého. V důsledku těchto změn poměru vdechovaných plynů a vlivem podpůrných okolností (relaxace, hudba) by se měl dostavit hluboký holotropní stav vědomí umožňující rozsáhlé transperonální zážitky. Holotropní dýchání má své četné zastánce i kritiky, i sám autor získal ve světě i u nás jak řadu pozitivních, tak zpochybňujících a ironizujících ocenění. Podobně i transpersonální psychologie jako celek se nepochybně zasloužila o návrat zájmu psychologů k problematice vědomí a jeho souvislostí, přispěla též k soustředění pozornosti psychologů a dalších odborníků k otázkám významu duchovního života člověka, avšak v souvislosti s rozhodnutím Americké psychologické asociace (APA) neakceptovat nadále transpersonální psychologii jako „evidence based“ směr v psychologii zájem o ni výrazně poklesl.

Jako další reakce na pokračující krizi behavioristicky orientované psychologie vznikla pod vlivem rostoucího zájmu o poznávací (kognitivní) procesy v 60. letech 20. stol. kognitivní psychologie. Přípravám tzv. kognitivní revoluce v psychologii, odehrávající se v letech 1955 – 1965 předcházel ohlas poznatků řady psychologů, orientujících se na studium poznávacích procesů, např. J. Piageta, L. S. Vygotského, A. R. Luriji, ale též psycholingvistické výzkumy N. Chomského, jakož i později podněty Ch. E. Osgooda, G. A. Millera a J. S. Brunera. Řada nově, či „staronově“ nastolovaných témat, pro něž v paradigmatu behaviorismu nebyl prostor, jako informace a jejich zpracování; vědomí a jeho organizace, dimenze a obsahy; mentální reprezentace atd. se nyní stávaly samostatnými tématy, Současně se však začal objevovat požadavek, aby kognitivní procesy byly studovány nejen v laboratorních, ale i přirozených podmínkách jako součást vlastní koncepce lidské psychiky. Za klíčové momenty pro vznik kognitivní psychologie se považují mj.:

  • a) založení Harvardského centra pro kognitivní studia v roce 1960, dále
  • b) vydání publikace G. A. Millera, E. Galantera a K. Pribrama „Plans and the strucutre of behavior“ (Plány a struktura chování), ovlivněné kyberneticky pojatým modelem zpětné vazby (základní jednotkou plánu je jednotka TOTE – test- operate-test-exit, vyjadřující podstatu základního kognitivního procesu) a konečně
  • c) zpracování publikace, která je považována za oficiální zahájení etapy nového psychologického směru, práce amerického psychologa německého původu U. Neissera „Cognitive psychology“ z roku 1967. Tato publikace jednak dala novému směru název, jednak vymezila jeho předmět a základní referenční rámec.

Od počátků rozvoje kognitivní psychologie přinesl další výzkum kognitivních procesů nejen rozvoj v teoretické oblasti, ale i řadu cenných výstupů aplikované povahy v oblasti posunu našeho poznání o lidské paměti, představivosti, zpracování informací na individuální úrovni, ale též v leteckém i automobilovém průmyslu, kosmickém výzkumu atd.