Smutek a deprese
Změny a poruchy nálady jsou velmi častými průvodními jevy krizových situací, mohou nabývat i patologické podoby. Nejrozšířenějšími duševními poruchami jsou v EU úzkostné stavy a deprese. Podle kvalifikovanch odhadů Světové zdavotnické organizace (WHO) lze očekávat, že do roku 2020 se deprese stane jednou ze tří nejvýznamnější příčin nemocí v rozvinutém světě.
Je však třeba rozlišit mezi přirozeným, nekomplikovaným smutkem jako obvyklou reakcí na nepříznivé podněty a mezi patologickou podobou smutku, projevující se jednak vyšší intenzitou prožitku smutku, jednak délkou jeho prožitku. Zatímco přirozený smutek má adaptivní význam, podstata deprese je založena na patologické podobě dlouhodobých prožitkových i behaviorálních projevů smutku, truchlení.
Prožitek nejobtížnějšího období přirozeného smutku po velmi nepříznivých událostech (např. po ztrátě blízké osoby) bývá ohraničen dobou 4 – 8 týdnů, po níž následuje postupně zlepšování, v případě patologického truchlení však dochází v této době spíše k prohlubování depresivní nálady a truchlení, objevují se též poruchy spánku, nechutenství, demotivace, neschopnost řešit problémy atd.
Je třeba zdůraznit, že skutečná deprese je nemoc, kterou lze úspěšně léčit a vyléčit. Nelze se z ní tedy pouze „dobře vyspat“, „vyležet ji“, „vzpamatovat a vzchopit se“ vlastními silami, jak znějí někdy dobře míněné, ale nekvalifikované rady laických poradců, přátel a rodinných příslušníků.
Deprese, přesněji depresivní poruchy jsou skupinou závažných onemocnění, jež významně ovlivňuje jak kvalitu života pacientů, tak i jeho délku, zvl. prostřednictvím bezprostředně souvisejících suicidálních tendencí (podle obecných odhadů až jedna čtvrtina sebevražd se odehrává na pozadí velké deprese a značná část zbývajících případů má velmi pravděpodobně souvislost s některou z dalších afektivních poruch).
Základními rysy depresivní poruchy jsou: (více...)
Závažnost dopadu depresivních poruch na kvalitu života spočívá především ve skutečnosti, že mohou podstatně ovlivnit všechny jeho dimenze, a to jak v rovině prožívání, tak v rovině chování. Další významnou okolností z hlediska zdravotního stavu je komorbidita (současný výskyt více nemocí) depresivních poruch s některými dalšími duševními i některými somatickými onemocněními.
V rámci komorbidity depresí s duševními onemocněními jde především o komorbiditu s úzkostnými poruchami, fobiemi, obsedantně kompulzívní poruchou (OCD), s psychogenními poruchami příjmu potravy, poruchami vyvolanými požíváním alkoholu a panickou poruchou, dále somatoformními poruchami, poruchami osobnosti a chování u dospělých a s demencí.
Komorbidita depresí a somatických onemocnění se týká především symptomatických a reaktivních depresí, jež mohou být komorbidní mj. s kardiovaskulárními onemocněními (KVO). V řadě studií bylo např. prokázáno, že deprese zvyšuje úmrtnost na KVO především u mužů středního věku), endokrinopatiemi, diabetem, nádorovými onemocněními atd.
Depresivní symptomatika se však může objevit u celé řady dalších onemocnění, např. chřipky, bronchopneumonie, hepatitidy, chronické pankreatitidy, selhání ledvin atd. Tato poměrně rozsáhlá komorbidita depresivních poruch působí někdy závažné problémy při stanovení správné diagnózy, neboť pacienti často vykazují v klinickém obrazu dominující symptomy jiného (komorbidního) onemocnění: jak uvádí řada literárních zdrojů (viz např. P. J. Clayton et al., 1991), kolem 30 % pacientů s depresivními poruchami má příznaky úzkostné poruchy a trpí panickými atakami.
Depresivní symptomatika se však může objevit u celé řady dalších onemocnění, např. chřipky, bronchopneumonie, hepatitidy, chronické pankreatitidy, selhání ledvin atd. Tato poměrně rozsáhlá komorbidita depresivních poruch působí někdy závažné problémy při stanovení správné diagnózy, neboť pacienti často vykazují v klinickém obrazu dominující symptomy jiného (komorbidního) onemocnění: jak uvádí řada literárních zdrojů (viz např. P. J. Clayton et al., 1991), kolem 30 % pacientů s depresivními poruchami má příznaky úzkostné poruchy a trpí panickými atakami.
Kromě těchto zdravotních důsledků jde zároveň o závažný problém ekonomický: např. v USA jsou roční náklady vynakládané v souvislosti s depresivními poruchami odhadovány na 43,7 miliardy dolarů, přičemž z této částky pouze 12,4 miliardy činí přímé náklady na léčebnou péči, zatímco dalších 32,8 miliardy činí nepřímé náklady, tj. náklady související s neléčenými nebo nesprávně či nevhodně léčenými případy, projevující se v pracovní absenci, snížené produktivitě práce, fluktuačních tendencích atd. v průběhu onemocnění (Greeenberg et al., 1993). Podle některých zdrojů jsou depresivní poruchy vůbec nejnákladnější duševní nemocí u americké zaměstnané populace (Berndt, Frank, McGuire, 1996; Goetzel et al., 1998).
Světové údaje hovoří o 10 – 20% prevalenci depresivních symptomů v populaci. Prevalence depresivní poruchy v zemích EU se pohybuje mezi 2,6 – 4,5 % u mužů a mezi 7,1 – 10,4 % u žen (Vázquez-Barquero et al., 1997). Ve většině literárních zdrojů se však uvádí poměrně vysoké riziko, že se některá z depresivních poruch může objevit alespoň jednou za život: jde asi o 7 – 12 % u mužů a 20 – 25 % u žen. Studie amerického National Institute of Mental Health, publikovaná D. A. Regierem et al.(1993) uvádí, že v průběhu jednoho roku je postiženou poruchou nálady 9,5 % americké populace starší 18 let.
Podle údajů WHO z druhé poloviny 90. let 20. stol. byla nejnižší prevalence depresivních osob zjištěna v Japonsku a Číně (cca 1 – 2 %), v zemích EU (GB, D, I, NL) v rozmezí 12 – 15 % a jedna z nejvyšších hodnot byla zjištěna v Chile (27,3 %).
Z výsledků šetření realizovaného v roce 2000 týmem J. Rabocha na reprezentativním vzorku české populace však vyplývá, že aktuální výskyt depresivních stavů v ČR je pravděpodobně vyšší než v zemích EU. Jejich půlroční prevalence byla identifikována u 15,2 % obyvatelstva ČR, přičemž významně vyšší hodnoty výskytu byly zjištěny u nezaměstnaných (19,1 %), obyvatel velkých měst (19,7 %), osaměle žijících lidí (21,1 %) a u osob z nejnižších příjmových skupin (21,2 %) (podrobněji viz: http://www.internet.cz/dend/deprese.html).
Prevalence deprese je však kromě uvedených okolností (pohlaví, věk, SES,velikost sídla, sociální opora/izolace) ovlivněna též kulturními faktory – zvl. jejími tradičními zdroji a typickými charakteristikami (společenská a rodinná koheze, úcta ke starším lidem, respekt k tradičním hodnotám atd.).
Závažnou okolností je však také to, že depresivní poruchy jsou podle dostupných pramenů správně diagnostikovány a léčeny jen v každém třetím až pátém případě. Důvodů této nízké efektivity je více; jedním z nich je stále pokračující stigmatizace duševně nemocných pacientů, takže z důvodů ostychu a obav ze špatného hodnocení okolí pouze asi jedna třetina pacientů s některou z depresivních poruch vyhledá lékařskou pomoc. Mezi další důvody patří např. již zmíněná komorbidita s jinými duševními i tělesnými onemocněními, ale také nízká zkušenost některých lékařů (Kebza, Paclt, 1999, 2002a, 2002b).
Klasifikace depresivních poruch může vycházet z různých hledisek. Jedním z nich může být obtížnost průběhu onemocnění. (více...)
Zvláštními případy jsou dlouhodobé, ale lehčí formy deprese, jež ještě nesplňují podmínky pro výše popsané depresivní poruchy. Základním příznakem první z nich, dystymie, je chronická porucha nálady trvající po většinu dne po dobu dvou let s přerušením ne delším než dva měsíce. Podstatou cyklotymie jsou krátkodobé nestálosti nálady, zahrnující výkyvy od smutné po povznesenou náladu bez vztahu k probíhajícím životním událostem.
Atypickým případem deprese je tzv. larvovaná či maskovaná deprese, u níž chybí hlavní příznak depresivních poruch, smutná nálada, a dominují zde obtíže vegetativní, resp. somatické (poruchy spánku, bolesti hlavy, zažívací obtíže, dušnost, bolesti v krajině srdeční atd.).
Léčba depresí využívá podle povahy a průběhu onemocnění jak farmakoterapie (antidepresiva), tak psychoterapie, ale i některých dalších postupů, např. elektrokonvulzívní terapie, fototerapie (terapie světlem) atd.