Terminologická východiska suicidality

• Sebevražda (suicidium) +

  je vědomé, úmyslné a záměrné ukončení života, jež neusiluje o jiné cíle, než vlastní smrt. Je vyvrcholením suicidálního vývoje.

• Sebezabití +

  označuje jednání, v němž chyběl úmysl zemřít, ale přesto k ukončení života vlastními silami došlo (neúmyslná úmrtí duševně nemocných, pod vlivem návykových látek atd.).

• Parasuicidium (dříve „demonstrativní sebevražda“) +

  je pojem, sloužící k označení sebevražedného jednání, které bývá méně rozhodné a závažné, protože rozhodnutí ukončit život není zcela jednoznačné a nebývá často naplněno. Hlavním cílem tohoto jednání je vyvolat zájem a ohledy okolí, dostat se z neřešitelné situace a přivolat pomoc.

• Sebeobětování +

  vyjadřuje jednání, vyúsťující v obětování vlastního života s cílem prospět zásadně někomu nebo něčemu jinému (záchraně života druhého člověka nebo více lidí, ale též pomoci prosazení nějakého cíle).

• Sebevražedný pokus +

  označuje vážně pojaté sebevražedné jednání s úmyslem zemřít, jež nevedlo k ukončení života proto, že došlo k jeho přerušení nějakým zásahem zvenčí (např. v důsledku příchodu další osoby), nebo proto, že zvolené prostředky nebyly dostatečné či přiměřené.

• Bilanční sebevražda +

  sebevražda, k níž člověk dospěje na základě obvykle důkladného posouzení a zvážení všech pro a proti své vlastní existence, v jehož rámci identifikuje zřetelné a závažné důvody pro ukončení života.

• Impulzivní, někdy též “zkratková” sebevražda +

  vyplývající z aktuální reakce postiženého člověka na nějakou pro něj závažnou událost.

• Rozšířená sebevražda +

  vyjadřuje sebevražedné jednání, v němž původní strůjce sebevražedného jednání přesvědčí k sebevraždě ještě nějakou další blízkou osobu. Pokud se jedná o sebevražedné jednání většího množství osob, hovoří se o hromadné sebevraždě, jež bývá spojena s důsledky činnosti různých hnutí (nejčastěji sekt).

Pokud jde o výskyt sebevražednosti, počet sebevražd je většinou uváděn kromě absolutních čísel též v přepočtu na 100 000 obyvatel. Země, vykazující dlouhodobě tuto míru sebevražednosti číslem vyšším než 30 se považují za země s velmi vysokou mírou sebevražednosti, číslo vyšší než 20 charakterizuje země s vysokou mírou sebevražednosti a země, uvádějící nižší hodnoty než 20, jsou považovány za státy s relativně nízkou sebevražedností.

Česká republika patří dlouhodobě (s některými výjimkami, viz dále) k zemím s relativně nízkou sebevražedností, jde o cca 1600 případů ročně, což odpovídá míře sebevražednosti cca 16 na 100 000 obyvatel.

Vyšších hodnot dosahovala sebevražednost na našem území jednak: (více...)

V EU v současnosti každoročně umírá v důsledku sebevražd zhruba 58 000 občanů, což je vyšší počet než v případě úmrtí v důsledku dopravních nehod, vražd nebo HIV/AIDS.

Na celém světě umírá podle údajů WHO každý rok v důsledku sebevražd asi 873 000 lidí.

Mezi země vykazující dlouhodobě vysokou míru sebevražednosti patří zejména Japonsko, země bývalého Sovětského svazu (Lotyšsko, Litva, Estonsko, Rusko, Bělorusko, Kazachstán) některé jihoevropské, např. balkánské státy (Slovinsko, Chorvatsko), ale také některé severské země (Finsko), jakož i řada středoevropských zemí (Rakousko, Německo, Dánsko). V USA se sebevražda vyskytuje dlouhodobě v popředí soupisu příčin úmrtí (většinou figuruje na třetím místě).

Samostatným problémem se stává sucidalita v americké armádě: v roce 2008 konstatovalo americké ministerstvo obrany nejvyšší počet sebevražd za posledních 28 let, kdy dobrovolně ukončilo svůj život 128 vojáků, přičemž dalších 15 případů je zatím nepotvrzených. Míra sebevražednosti v přepočtu na 100 000 osob tak v armádě dosáhla hodnoty 20,2, zatímco celonárodní míra sebevražednosti v USA v roce 2005 dosáhla 19,5. V lednu 2009 si podle údajů, publikovaných CNN dobrovolně vzalo život 24 vojáků, cože je více, než kolik zahynulo v boji v zahraničních misích.

Z těchto údajů je zřejmé, že příčiny sebevražedného jednání jsou komplexní a souvisí nejen s geografickou polohou, klimatickými poměry, ekonomickou vyspělostí, politickým uspořádáním jednotlivých států, ale také s úrovní osobní spokojenosti a pohody (well-being).

Za všeobecné rizikové související okolnosti sebevražednosti jsou považovány (Klimpl, 1998, Havránková, 2007):

• 1 +

  - probíhající duševní onemocnění, zvl. depresivní porucha (cca 5 – 15 % pacientů s depresivní poruchou končí život sebevraždou),

• 2 +

  - závislost na drogách či alkoholu,

• 3 +

  - vulnerabilita (zranitelnost) některých populačních skupin: senioři, mladiství, osamělí, nezaměstnaní, bezdomovci,

• 4 +

  - probíhající chronické onemocnění,

• 5 +

  - dřívější suicidální pokus v anamnéze (až 10 % z osob s dřívějším suicidálním pokusem zemře do 10 let dokonanou sebevraždou),

• 6 +

  - příslušnost k „pečovatelské profesi“ (zdravotníci, sociální pracovníci).

V literatuře je v této souvislosti popsán tzv. Ringelův presuicidální syndrom. Jeho autorem je rakouský psychiatr E. Ringel, který v chování a prožitcích suspektních sebevrahů identifikoval učitá opakující se témata a na základě těchto poznatků zformuloval tři hlavní okruhy příznaků, jež obvykle sebevražednému jednání předcházejí (Ringel, 1976):

• - stažení do sebe, izolace od okolí, ztráta dřívějších zájmů,
• - sebeobviňování (autoakuzace), proti sobě orientovaná agresivita,
• - sebevražedné představy, myšlenky a fantazie.

S využitím obdobných poznatků byl sestaven také soupis deseti společných charakteristik, tvořících „psychologickou mapu“ suicidality. Jeho autorem je americký psycholog (někdy charakterizovaný též jako suicidolog podle zvláštního oboru suicidologie, vědy o sebevražednosti, který se rozvíjí zvl. v USA, Kanadě a některých dalších zemích) E. S. Shneidman (1987, 2001), který v komentáři k těmto charakteristikám uvádí, že žádný z uvedených bodů sám o sobě nepředstavuje vážné ohrožení života, ale jejich kombinace je smrtící :

• 1 +

  Obížně snesitelná až nesnesitelná psychická bolest .

• 2 +

  Frustrace psychických potřeb (zvl. potřeby lásky, důvěry a přátelství, potřeby bezpečí, potřeby úspěchu a uznání).

• 3 +

  Snaha uniknout, vyprostit se z krizové situace.

• 4 +

  Snaha přerušit či zastavit uvědomění těžko snesitelné situace, zbavit se jejího uvědomění.

• 5 +

  Prožitky bezmoci, nemohoucnosti, slabosti a skleslosti.

• 6 +

  Zúžení možností řešení krizové situace na pouze dvě krajní možnosti: úplné a uspokojivé vyřešení krize, nebo skoncování se životem.

• 7 +

  Prožívání ambivalentních postojů (touha po životě i po jeho ukončení).

• 8 +

  Potřeba sdělit svůj záměr druhým lidem – více než 75 % osob, uvažujících vážně o sebevraždě má potřebu sdělit svůj záměr druhým lidem, čímž vyjadřují jednak obtížnost své situace, současně žádají o pomoc a doufají, že tato pomoc by mohla účinně prožívanou krizi vyřešit.

• 9 +

  Úniky – odchody z partnerského vztahu, z domova či ze zaměstnání jsou vyjádřením únikových tendencí, sebevražda představuje úplný, celkový a definitivní únik od všech starostí a problémů.

• 10 +

  V životě a životním stylu osob uvažujících vážně o sebevraždě se objevují určité specifické celoživotní modely zvládání krizových situací (tendence k rozrušení, reagování na krizi záchvatovitými stavy, intenzívní prožívání psychické bolesti a zabývání se jejími prožitky, tendence k únikům z krizových situací atd.).