Antická psychologie - zrození „psýché”
Kořeny psychologie a sociální psychologie, v nejširším smyslu slova, jsou staré jako lidstvo samo. Biologicky jsme druh společenský, tedy žijící a přežívající pouze ve společenství ostatních.
Po dlouhé desítky tisíc let se upevňovalo chování, které bylo pro zachování a vývoj druhu optimální, a které umožňovalo přežít nejen fyzicky nejsilnějším, ale i těm, kteří se nejlépe naučili, postihovat změny v prostředí nejen přírodním ale i společenském tedy např. i změny v náladě ostatních členů své skupiny, zvláště těch silnějších, a uměli na ně správně a rychle reagovat. Rychle rozpoznat zda zvolit BOJ či ÚTĚK.
Náš dávný předek se musel naučit jak správně pochopit, předvídat či dokonce ovlivnit chování ostatních členů své sociální skupiny, která jim umožňovala přežít. Aby mohl společně s ostatními obstarávat potravu, starat se o mláďata a chránit své obydlí, musel se naučit v průběhu těchto společných činností rozvíjet i třetí možnost kontaktu mezi jedinci - spolupráci . Proto se museli naučit vnímat i jemné změny chování ostatních, včas je pochopit, správně na ně reagovat a domlouvat se - komunikovat. (více...)
Sdělování, komunikace probíhala zpočátku beze slov, řeč se rozvinula až mnohem později.
Dodnes si beze slov nebo „okolo slov” – neverbálně, sdělujeme více nežli slovy, ale občas na to zapomínáme, děláme hrubé chyby a můžeme být překvapeni, že druzí lidé na nás reagují nepříznivě, protože reagují na to co jim říkáme, aniž si to uvědomujeme, řečí našeho těla.
Každé mládě se muselo naučit podřídit své chování zvyklostem skupiny ve kterém žilo. Bylo tomu tak nejen u našeho biologického druhu, ale podle výzkumů zabývajících se chováním zvířat žijících ve skupinách, a srovnáváním lidských a zvířecích skupin, máme dosud velmi mnoho společného.
Jak se mají správně chovat se učí od dospělých nejen děti, ale i vlčata, lvíčata či malé opičky. V prvních obdobích bývají dospělí jedinci relativně tolerantní k přestupkům „miminek”, ale jak se blíží dospělost jedince, pravidla jsou stále tvrději prosazována. Pokud jsou v prvních obdobích života mláďata izolována od společnosti, mají později závažné poruchy chování a obtíže v navazování kontaktů s ostatními, podrobněji se chováním zvířat zabývá samostatný předmětu srovnávací psychologii.
S rozvojem cítění a myšlení, o sobě i ostatních, začal pradávný člověk přemýšlet i o svém duševním životě, o principech života a jeho zániku. Podle klasických výzkumů primitivních kultur a z tohoto rozsáhlého materiálu odvozené teorie E. B. Tylora, vtíraly se do úvah člověka především dvě skupiny otázek:
- 1. Čím je působen rozdíl mezi živým a mrtvým tělem? Jak si vysvětlit spánek, bdění, stavy transu, nemoci a konečně smrt?
- 2. Kdo jsou lidské bytosti, které vídá ve snu?
Těžko hledal přiměřené odpovědi na tyto otázky, jeho výklad světa byl určován bezprostředními životními zkušenostmi a city. Povšiml si vztahu mezi dýcháním a životem, konec života vždy souvisel se zástavou dechu (nebo jinde mezi krví, jejím únikem a zánikem života). Pozoroval neviditelný, ale přesto cítěný vítr, uvědomoval si jeho sílu i neuchopitelnost, což vedlo k úvahám o podobné podstatě životadárné síly v člověku.
Vytvořil si představu osobní duše, neviditelné podoby, která tělo oživuje, ale může je i opouštět, rychle se pohybuje z místa na místo, zjevuje se ve snách a může proniknout i do těl jiných lidí, zvířat či dokonce věcí.
Na tyto představy navazuje pak antické pojetí duše - psýché.
Antická psychologie
Antická řecká filozofie, je pokládána za základ naší současné západní kultury, filozofové té doby uvažují o obecných principech přírody, okolního světa i života. Úryvky z jejich díla bývají citována jako počátky většiny současných vědních oborů nejen filozofie, ale i matematiky, fyziky, medicíny či psychologie.
ARISTOTELES (384- 322 př.n.l.)
Platonův žák a učitel Alexandra Velikého (Makedonského), je autorem spisů zaměřených na logiku, přírodní vědy, etiku, politiku, rétoriku, estetiku a pro nás důležitou psychologii. Spis „Peri psyches, De anima”, je považován za historiky první ucelení psychologické pojednání, souvisí se spisy: O vnímání a vjemech, O paměti a upamatování se, O spánku a bdění, O snech, O věštbě na základě snů, O krátkosti a délce věku, O životě a smrti, O dechu.
Předmět psychologie je u Aristotela širší než pojem vědomí, kryje s předmětem dnešní biologie, každý projev života i růst je vlastně projevem duševna. Člověka chápe jako jednotu přírodního těla a duše. Základní stupeň duše – vegetativní (vyživovací, související s růstem a rozmnožováním) - připisuje i rostlinám. Zvířatům, která se liší od rostlin schopností pohybu a vnímání, citlivosti, přidává duši senzitivní (animální). Třetí složka duše, rozumová, přistupuje k oběma nižším jen u člověka. Největší místo v Aristotelově psychologii zabírá analýza smyslového vnímání, představových obrazů a myšlení. Aristoteles bývá označován za předchůdce vědecké psychologie, která se začala rozvíjet o více než dva tisíce let později.
Řecká medicína
Na hlubším poznání člověka se v antice podíleli i lékaři. Medicína se v Řecku vyvinula ve vážený stav, dědičně spjatý s rodem, lékařské znalosti empiricky získané, se předávaly z otce na syna, vznikala místa, kde se soustřeďovala výuka medicíny a dosahovala pozoruhodné úrovně. V obecném povědomí je dodnes nejproslulejší řecký lékař, někdy pokládaný za zakladatele lékařské školy, HIPPOKRATES (460- 370 př. n. l.), který však byl do medicíny zasvěcen svým otcem. Hippokrates se stal autorem části lékařských spisů, které jako celek nesou jeho jméno, i když některé části spisů jako např. „O starší medicíně”, zachycují dřívější lékařské zkušenosti, představují velký kulturní dokument. Hippokrates i jeho předchůdce Alkmaion, objevili funkce nervového systému a vztahů poranění mozku (pozorováním zraněných bojovníků) a poruch duševních funkcí. Jeho spisy obsahují i první ucelenou teorii čtyř temperamentových typů člověka. (více...)
O několik set let později poslední slavný řecký lékař a filozof GALENOS (130 - 201 n. l.), zpracoval konečný starověký názor na člověka, v ucelenou soustavu, která byla lékařskou autoritou po celý středověk a ustoupila až pod tlakem nových objevů fyziologie. Rozlišuje např. na základě empirie mozek jako orgán duše, do kterého vedou senzitivní nervy a vycházejí motorické nervy, které jsou prostředníkem volních pohybů, což odpovídá poznatkům moderní fyziologie! Řecké vědě byla blízká myšlenka, o zvláštním významu rovnováhy, správného poměru jednotlivých kvalit v organizmu, zvláště při výkladu nemocí, protože jen rovnováha znamená zdraví.
Galenos rozpracoval i učení hippokratovské školy o temperamentu, což značí správném poměru. Duševní jevy, afekty, vlastnosti i poruchy a zvláštnosti byly vysvětlovány jako důsledek určitého poměru jednotlivých materiálních složek ve směsi. Ke čtyřem původním kvalitám teplo, studeno, sucho, vlhko jsou přiřazovány čtyři tělesné šťávy, které mají podobné vlastnosti jako tyto materie:
Žlutá žluč +
obdoba ohně - je teplá a suchá (převažuje-li jde o cholerika)
Černá žluč +
obdoba země - suchá a studená (převažuje-li jde o melancholika)
Hlen +
obdoba vody - studený a vlhký (převažuje-li jde o flegmatika)
Krev +
obdoba vzduchu - vlhká a teplá (převažuje-li jde sangvinika)
Temperament každé živé bytosti je dán poměrem, v němž se v organizmu tyto šťávy a jim odpovídající kvality mísí. Uvážíme-li všechny závislosti, různé poměry složek, jejich změny vlivem chorob, věku či způsobu života a hlavně předpoklad, že pro každý druh živé bytosti, i člověka je normální temperament, daný dokonalou proporcí složek, vlastně jeden ideální. Praktické odchylky od této vyváženosti dané převahou některých složek, jsou podkladem duševních odchylek (divokost, bázlivost) nebo až některé duševní poruchy. Učení o čtyřech temperamentech, jak se později vyvinulo a jak se traduje v populární psychologii i obecném povědomí, je značným zjednodušením, které postrádá základní myšlenku zdraví duše jako správného poměru složek.
V jiných oblastech světa (Mezopotámie, Indie, Čína) již mnohem dříve nebo i souběžně s antickou filozofií, existovaly rozvinuté starověké kultury s odlišným chápáním principů světa, náboženstvími, morálními kodexy a zákoníky. (více...)