Humanistická psychologie

Mezi současné existencionalisty patří ateisté i věřící, ti ale vnímají víru jako osobní volbu, nikoliv jako dogma.

Současná psychoterapeutická škola logoterapie – V. E. Frankla je založená na pomoci lidem uplatnit svou vůli ke smyslu, najít proč žít, jaký je smysl života. (více...)

Carl R. Rogers (1902 –1987)

Hlásil se k filosofii existencionalismu, v americkém prostředí prostoupeném psychoanalýzou a behaviorismem, zdůrazňoval jednotu a jedinečnost každého člověka, jeho novému přístupu se říká nedirektivní nebo „na člověka zaměřená terapie”.

Shrnuje tři nejdůležitější podmínky, které platí v jakémkoliv vztahu, kde jde o rozvíjení osobnosti, např. ve vztahu psychoterapeuta a klienta:

• 1. podmínka: kongruence +

  shody mezi tím co terapeut prožívá (v organismu) a tím jak tyto prožitky umí sdělit klientovi, jde o to umět být sám sebou, neskrývat se za profesionální masku a otevřeně přistupovat i ke klientovi.

• 2. podmínka: pro vytvoření atmosféry +

  změny je bezpodmínečné přijímání jedince takového jaký je, i s jeho aktuálními pocity, rozpaky, odporem, strachem, zlostí nebo láskou a odvahou.

• 3. podmínkou vzájemného vztahu je empatické porozumění +

  což znamená, že si terapeut uvědomuje pocity a osobní významy, které klient prožívá a toto své pochopení mu sděluje.

  „V nejlepším případě je terapeut tolik ponořen do vnitřního světa druhého člověka, že dokáže objasnit nejen významy, jež si klient uvědomuje, ale i ty, které se nacházejí pod úrovní vědomí. Takové citlivé a aktivní naslouchání je však v našem světě neobyčejně vzácné. Myslíme si, že druhému nasloucháme, ale ve skutečnosti mu jen zřídka nasloucháme s opravdovým porozuměním a empatií.” (Rogers, 1998, str. 107) .

Jako hlavní metodu své práce používal citlivé naslouchání, rozhovory s klienty, v popsané atmosféře důvěry. Je-li někomu empaticky nasloucháno, začne i on sám naslouchat vlastním vnitřním prožitkům, začne si vážit sám sebe a rozumět si, jakmile si sám sebe váží dovede i otevřeněji přijímat a projevovat své pocity negativní (strach, sklíčenost), ale i kladné (něžnost, úctu, lásku, odvahu), stává se víc sám sebou. Rozvíjí se, prožívá vnitřní svobodu, usiluje o sebeaktualizaci, o dobrý život. Dobrý život v Rogersově pojetí není konečný cíl, ale směřování, které si zvolil celý organismus, ať už má kterýkoliv směr.

Abraham Maslow (1908 – 1970)

Vyrůstal v Brooklynu v rodině plné napětí, mezi věřící matkou a činorodým otcem, který své chování příliš nekontroloval. Studoval na univerzitě u Harlowa, takže jeho počáteční práce se týkaly chování opic. V době druhé světové války začal zkoumal lidskou motivaci, vztah jedinců k nižším a vyšším potřebám, životy sebeaktualizujících se jedinců a okouzlily ho až mystické „vrcholné” zážitky (peak experiences).

Maslow pokládá jedince za integrovaný celek, se specifickými lidskými potřebami, které chápe jako kontinuum, sahající od nižších potřeb, které zajišťují fyziologické přežití až po naplnění vlastní existence, vlastního bytí v nejhlubším slova smyslu, po sebeaktualizaci – tendenci být tím, kým může být.

Jedinec je motivován uspokojovat nižší potřeby a to:

• 1. fyziologické potřeby

• 2. potřebu bezpečí

  Potřeba bezpečí, redukce strachu, zmatku a úzkosti jsou důležité po celý život, ale v dětství, kdy je jedinec závislejší v jejich uspokojování na okolí, se projevují zvláště silně. Úzkost je redukována třeba i dodržováním určitého řádu a struktury, kdy následující děje jsou předvídatelné, mnohé děti milují drobné rituály v každodenních činnostech, (stejné postupy při ukládání na lůžko, opakované předčítání stejné pohádky). A mnoho malých dětí onemocní nebo má poruchy spánku při změnách v životě rodiny, které dospělí mnohdy s dítětem ani nespojují (malování bytu, stěhování, dálkové studium matky méně často otce, střídání více osob v péči o předškolní dítě během dne).

aby redukoval tenzi deficit, kterou pociťuje při jejich neuspokojení. Tyto základní potřeby zajišťují fyziologické přežití jedince, jsou přítomny od počátku života a pokud jsou frustrovány působí mocným tlakem na všechny osobnostní funkce (hladový člověk).

Dále pak se jedná o:

• 3. Potřeby sociální: lásky a sounáležitosti

  někam k někomu patřit, touha milovat a být milován, mít „své lidi”, své přátele zesílí, jakmile jsou uspokojeny základní potřeby. Sociální potřeby zajišťují psychologické přežití.

• 4. Potřeby úcty

  zahrnují potřebu vážit si sám sebe, věřit svým schopnostem, zvládat životní nároky, potřebu sebeúcty a potřebu být uznáván ostatními, mít prestiž, zažívat úctu druhých. Jen když je jedinec přijímán a uznáván ostatními, cítí se dobře, zažívá pocit jsem v pořádku, jsem OK.

  Uspokojováním nebo naopak ohrožováním této potřeby v každodenní komunikaci se mimo jiného zabývá transakční analýza (TA), kterou vypracoval Eric Berne. Malé dítě chce být hodné, aby bylo pochváleno, aby ho rodiče pochovali, pohladili, ale ještě neví co je dobré a co špatné, zjišťuje to podle reakcí okolí a přizpůsobuje se tomu. Jednání za které je „pohlazeno” - zpočátku tělesně, později už v přeneseném smyslu slova hlazeno po duši úsměvem, milým slovem, pochvalou, uznáním či obdivem ostatních je posilováno, nejen v dětském věku, ale platí to i o nás dospělých. Postupně se rozvíjí pocit vlastního sebevědomí neustálým srovnáváním sebe s reakcemi okolí, každý den znovu a znovu je náš pocit sebeúcty, pocit jsem OK, ohrožován nebo posilován. Pokud cítíme ohrožení své sebeúcty jednáme najednou podobně emociálně jako malé vztekající se dítě. I dospělý potřebuje ukonejšit, pohladit. Berne říká, že když člověka nikdo dlouho nehladí, začne mu vysychat mícha.

  Vzpomeňte si, kdy jste se naposledy cítili dobře, byli jste na sebe hrdí. Co se vám povedlo, co vás pohladilo po duši? Pochválil vám někdo oblečení? Doběhli jste rychleji autobus než spolužáci? Potěšili jste rodiče, když jste si sami všimli, kde potřebují pomoc a pomohli jste jim? Nebo jste vyřešili příklad, se kterým si ostatní nevěděli rady?

  A kdy jste prožívali nepříjemný pocit, zas jsem to zkazil, nestojím mu ani za pořádnou odpověď, nic mi nejde, nejsem OK?

• 5. Potřeby sebeaktualizace

  Pokud jsou potřeby na stupních 1. - 4. uspokojeny, jedinec se dostává na úroveň, kdy může rozvíjet své bytí v nejhlubším slova smyslu, proto je tato úroveň označována jako B-úroveň. Jedinec na B-úrovni se touží stát vším čím se stát může.

  Dříve se o této úrovni příliš nepřemýšlelo, lidem stačilo po uspokojení prvních 4 stupňů se věnovat církvi, zalíbit se Bohům a jednotliví lidé, kteří měli potřebu seberealizace byli ostatními považování za podivíny.

  Vrcholem jsou až mystické existenciální zážitky, okamžiky silných prožitků dobra, krásy nebo lásky, okamžik poznání existence v universálním významu.

  Podle Maslowa (in Drapela, 1997): „Citová odezva při vrcholných zážitcích má zvláštní příchuť údivu, úžasu, úcty, pokory a poddání se před takovým zážitkem, jako před něčím vznešeným.”

Nejdůležitějšími znaky sebeaktualizujícího se jedince je:

• Odstup a potřeba soukromí: +

  dokáže být sám, aniž by se cítil osamělý, váží si samoty a soukromí. Dovede být sám se sebou bez pocitů úzkosti.

  Neznamená to ale, že by se nezajímal o druhé lidi, naopak pokud je mezi lidmi, uplatňuje se jeho schopnost bez problému překročit hranice své osobnosti a věnovat se potřebám druhých lidí, umí jim lépe naslouchat, než lidé soustředění na vlastní nejistotu.

• Nezávislost na kultuře a okolí: +

  je autonomní, více závisí na vlastním životním stylu a hodnotách, než okolí. Vyznačuje se rozhodností, odpovědností, sebekázní a nezávislostí, takže je i stálejší, odolnější vůči zátěžím života, ranám osudu.

• Smysl pro humor bez nepřátelství: +

  jeho žerty nikoho nezraňují, nevšímají si slabin lidí, ale komičnosti v situacích.

• Originalita a tvořivost: +

  svoji bohatou představivost používají ke zvládání problémů v práci i rodině.

• Sebetranscendence: +

  Jen opravdu silný, sebeaktualizující se jedinec, paradoxně, umí překročit hranice své osobnosti, zapomenout na sebe a zcela se věnovat problému, být nejspontánnější.