Pozorování

V rozvinuté podobě patří psychologické pozorování k základní psychologické metodě. Je chápáno jako plánovité pozorné vnímání určitého objektu, provázené snahou získat o něm co nejpřesnější a nejrozsáhlejší poznání.

Rozlišujeme většinou dva základní typy pozorování.

• INTROSPEKCE +

  Pozorování vlastního prožívání, motivů, vlastních psychických procesů. introspekce byla dlouhou dobu považována za nejdůležitější metodu psychologie, tak ale začala být její vědecká hodnota zpochybňována a zvláště s rozvojem behaviorismu, se zájem vědy přesouval na metodu pozorování chování.

  S návratem zájmu psychologie nejen o chování člověka, ale i o jeho prožívání, sebehodnocení a možnosti seberozvíjení a hledání smyslu existence, se vrací i využívání pozorování vnitřního prožívání jedince.

• EXTROSPEKCE +

  Záměrné, pozorné vnímání chování druhých osob a následné nebo i souběžné, zaznamenávání údajů o vnímaných skutečnostech.

Pozorování chování může být zdokonalováno užitím různých technik, které usnadní i pozdější analýzu dat (fotodokumentace, videozáznamy, magnetofonové záznamy). (příklad...)

Využívá se i možnosti skrytého pozorování, jednocestná zrcadla v případech, kdy by přítomnost pozorovatele příliš ovlivnila situaci, (např. reakce dítěte na novou hračku v přítomnosti matky a bez přítomnosti matky).

Při přímém pozorování je pozorovatel účastníkem pozorovaného jevu - skupinové řešení pracovního problému, psychoterapeut v rodinné terapii (tam se doporučuje účast dvou terapeutů, jeden se účastní aktivně rozhovoru, druhý spíše pozoruje komunikace).

Pozorování můžeme dále dělit ještě podle dalších hledisek.

• 1. Podle zaměřenosti:
  • - organizační pozorování – bez zaměření, které používá každý člověk k zachycení běžného okruhu jevů,
  • - zaměřené pozorování – zacílené na jednotlivý aspekt (prvek) chování.
• 2. Podle délky pozorování:
  • - krátkodobé – často jednorázové,
  • - dlouhodobé systematické pozorování.
• 3. Podle situace:
  • - v přirozených situacích,
  • - v uměle navozených situacích.
• 4. Podle počtu pozorovaných jedinců:
  • - individuální pozorování,
  • - skupinové pozorování.

Mezi podmínky úspěšného pozorování patří

• 1. Vlastnímu pozorování musí předcházet důkladné studium problému. Vyhledávání v odborných publikacích a časopisech, co již bylo v té problematice zjištěno, v čem se autoři rozcházejí a co je třeba ověřit dalším pozorováním. Čím více toho pozorovatel o předmětu svého zájmu ví, tím lépe a dokonaleji pozoruje.
• 2. Pozorování musí mít předem stanovený cíl, což umožňuje soustředit se na podstatné (Pozor, také může být zdrojem chyb, vnímám to co očekávám!). Může být předem určeno jaké kategorie chování jsou pozorovány (např. při komunikaci skupiny studentů, frekvenci otevřených otázek, nikoliv obsah rozhovoru jako takového).
• 3. Objektivita pozorování (viz. výše „psychologická objektivita“ pro potřeby seminárních prací, lze využít dvou nezávislých pozorovatelů stejného předmětu zájmu a společné zpracování získaných dat).
• 4. Důkladně a podrobně zaznamenávat podstatné momenty (Někdy je lépe využít přímý záznam, ale může tím neúměrně narůst množství dat a stát se nezpracovatelným! Lze použít i záznamové archy, kde se jen čárkou označí výskyt určité kategorie chování).
• 5. Pozorování musí být systematické a plánovité, jinak vede jen k útržkovitým poznatkům.
• 6. Při pozorování je nutné i přemýšlet, aby se pozorovatel dokázal sledovat i nové, zvláštní souvislosti.
• 7. Doporučuje se bezprostředně po jednotlivých pozorováních slovně formulovat dílčí výsledky pozorování, zachytit písemně neobvyklé skutečnosti, které pak mohou být využity při celkovém zpracování výsledků výzkumu.

(Volně podle Z. Paleski, in Nakonečný, 1995)