Rozhovor

V běžném životě získáváme velkou část informací mimo pozorování právě rozhovorem a také sdělujeme ostatním během rozhovoru mnoho informací o sobě neverbálně, aniž bychom si to uvědomovali, ale o tom podrobněji až v kapitole o sociální komunikaci.

Rozhovory vždy vyžadují déle času, přípravu a většinou i určité zkušenosti s vedením rozhovorů nebo dokonce speciální výcvik (psychoterapeutické techniky).

U většiny rozhovorů je třeba pořídit průběžný záznam (při přijímacím pohovoru, anamnestickém pohovoru) nebo aby nebyla rušena volnost rozhovoru až dodatečný zkrácený záznam (psychoterapie, diagnostické rozhovory s dětmi), tím ovšem narůstá časová náročnost a může dojít k nepřesnostem v záznamu dat.

Rozhovory jako metodu v psychologii můžeme třídit z různých hledisek:

• 1. podle účelu rozhovoru (přijímací, psychoterapeutický, výzkumný, přátelský, poradenský)
• 2. podle stupně standardizace otázek (od naprosté volnosti průběhu rozhovoru až k přesně standardizovaným otázkám s možností odpovědí ano-ne)
• 3. podle počtu účastníků rozhovoru (dialog, rodinná skupina, formální skupinový rozhovor)

Je zřejmé, že kombinací těchto hledisek dostaneme celou řadu konkrétních rozhovorů, pro ilustraci si blíže popíšeme jen některé z možností.

• A) Rozhovor psychoterapeutický +

  Rozhovor psychoterapeutický – má většinou značnou volnost v průběhu, některé směry nedirektivních psychoterapií ani nekladou otázky, jen se snaží naslouchat a občas shrnout podstatné momenty ze sdělovaného obsahu, čímž poskytují zpětnou vazbu (humanistická nedirektivní psychoterapie). Jiné psychoterapeutické směry pomáhají kladením volných otázek pacientovi ujasnit si vlastní prožívání, pořadí důležitosti problémů ve kterých se sám neorientuje, hledat vlastní smysl života (logoterapie).

• B) Rozhovor anamnestický +

  Rozhovor anamnestický zaměřený na získání údajů o průběhu dosavadního života zkoumaného jedince, je částečně řízený, klinický psycholog, zdravotní sestra nebo s nimi spolupracující sociální pracovnice, se ptá obecně na tělesný a duševní vývoj, jeho poruchy, onemocnění od narození do současnosti, rodinné vztahy od dětství, průběh školní docházky a určité další okruhy otázek zaměřené na důvod vedení rozhovoru. (Návštěva u klinického psychologa, pobyt v nemocnici, návštěva manželské poradny při rozvodovém řízení, výzkum celé populace).

  Nevýhodou anamnestického rozhovoru je značná subjektivita údajů, výsledek je závislý nejen na ochotě zkoumaného jedince vypovídat, ale i na jeho schopnosti rozlišit důležité údaje od nepodstatných, na úrovni pochopení účelu rozhovoru, na jeho paměti a inteligenci. Podrobný anamnestický rozhovor vyžaduje mnoho času a zkušeností.

• C) Rozhovor řízený +

  Rozhovor řízený – kdy jsou očekávány odpovědi na přesně formulované otázky, někdy dokonce je pouze možnost výběru mezi určenými odpověďmi. Tento typ rozhovorů omezuje ochotu zkoumané osoby vypovídat, a ale hodí se pro svoji jednoznačnost odpovědí např. pro výzkumy větší části populace, kdy by údaje z volných rozhovorů nebylo možné statisticky zpracovat. Jiným příkladem je ústní zkouška ve škole, také jsou očekávány jednoznačné odpovědi na přesně formulované otázky.

• D) Přijímací rozhovor +

  Přijímací rozhovor by měl být veden spíše jako částečně řízený rozhovor, aby se uchazeč mohl volněji projevit. Většinou jde formálně o doplnění předem zaslaných písemných materiálů o uchazeči, o jeho předchozích zkušenostech, kvalifikaci, o zájmu o práci, a jeho představě o požadavcích místa, na které se hlásí. Jde ale také o vytvoření si celkového dojmu o způsobech vystupování, o úrovni společenského chování a o schopnosti sociální komunikace a porovnání nároků práce i s těmito schopnostmi uchazeče.

• E) Projektivní rozhovor +

  Projektivní rozhovor je již velmi speciálně zaměřená forma řízeného rozhovoru s dítětem, jedna z diagnostických psychologických metod, kdy je využíváno dětské fantazie a dítě si hraje na pohádkové postavy v různých situacích, které ho mohou traumatizovat a povídá si s psychologem, co by kde jeho pohádková postava udělala, nebo rozhovory přehrává s loutkami, vypráví panence atd.

K úspěšnému vedení rozhovoru musíme mimo poslechových dovedností ovládnout také umění ptát se. Dotazování je metoda, při které se tazatel obrací na dotazovaného a vyvolává svými dotazy verbální výpovědi, sdělení a soudy. Dotazování rozšiřuje ve srovnání s předešlou metodou okruh zkoumaného chování i na chování minulé, případně teprve zamýšlené. Kromě chování zjišťuje přímo prožívané stavy, jako jsou představy, postoje, záměry, plány a jiné, těžko dostupné informace (Janoušek, 1988).

Dotazování může mít tři základní formy:

• 1. osobní interview,
• 2. telefonické interview,
• 3. písemné dotazování.

Můžeme při něm využít celou škálu otázek:

• - přímé („Jaký je Váš názor na …?“)
• - nepřímé („Myslíte si, že většina lidí …?“)
• - otevřené (respondent odpovídá volně)
• - uzavřené (vybírá si jednu z více a přesně formulovaných odpovědí)
• - polouzavřené (umožňují doplňující odpověď)

(příklad...)

Telefonické interview

Co se týče odlišnosti od výše uvedené formy dotazování, nalezneme zde jeden velmi významný prvek. Osobní rozhovor velmi často spojujeme s pozorováním a ve značné míře tak eliminujeme nevýhody obou metod. Při telefonickém rozhovoru však toto sloučení metod není možné. Z hlediska sociální psychologie proto téměř zásadně využíváme jeho standardizované podoby.

Této techniky začínají v poslední době stále více využívat firmy zabývající se průzkumem trhu.