Lásce i mateřské se musíme naučit!
V pracích kulturních antropologů zjišťujeme, že způsob, jakým se určité národy chovají ke svým těhotným ženám, průběh porodu i způsob výchovy dítěte a rodinné soužití má velký vliv na povahu národa jako celku, jedno je spojeno s druhým, je to bludný kruh. Půjdeme-li ještě dále, k našim biologickým příbuzným opicím, zjišťujeme, že i jejich mláďata se učí sociálnímu chování nápodobou svých rodičů.
(příklad...)
V přirozených podmínkách pozorovala paní Goddallová velké rozdíly v chování šimpanzích mláďat podle osobnosti jejich matek, neurotické opičí matky měly nejistá mláďata, slabá matka „rozmazleného” syna, který na ní vyžadoval péči i v době, kdy by již mohl být zcela samostatný, vyrovnané a sociálně dobře postavené samice měly veselá odvážná mláďata (1978).
V klasickém Harlowově experimentu deprivovaná opičátka (vychovaná bez kontaktu s druhými, jen s drátěnou a látkovou figurínou, bez možnosti sociálního učení) neuměla v dospělém věku navazovat ani sexuální vztahy, a pokud se podařilo oplodnění, samičky se chovaly bez zájmu k vlastním mláďatům nebo je nemateřsky hrubě odstrkovaly, bily a to tím více, čím zoufalejší snahu mláďata vyvíjela, aby se ke svým matkám přiblížila. Podle Langmeiera, (1986) profesor Harlow dodával, že toto chování bylo natolik drastické, že ani „otrlí” ošetřovatelé zvířat se na ně nemohli dívat. Došlo zde ke krajnímu případu nesouladu instinktivně podmíněných signálů vysílaných mládětem a patologickou reakcí matky, které se nenaučila v době dospívání, jak správně na chování dítěte reagovat. Naštěstí pro jejich další mláďata se ukázalo, že se sociálním učením podařilo zmírnit a přijatelně upravit chování těchto nemateřských matek, pokud byly umístěny společně s řádně vychovanými samicemi. Nemateřská matka měla příležitost její chování k mláděti svým způsobem „okoukat” (sociální učení nápodobou), a když pak sama měla druhé a další mládě, chovala se k němu již mnohem lépe než k prvnímu.
Lidé jsou občas šokování zprávami bulvárních novin o týraní, zanedbávání a vraždách dětí (letos v létě všichni sledovali hledání Terezky). Lidé si ale příliš neuvědomují, že to co její smrti předcházelo, je situace více dětí v naší zemi, to co se doslechnou a co zveřejní novináři, je jen špičkou ledovce, který mimo jiné je udržován v lidské společnosti nedostatky učení správných vztahů ve vlastní rodině.
Láska mateřská uváděná jako základní podmínka správného vývoje dítěte, není tedy zdaleka tak samozřejmá, jak většina lidí předpokládá. Lásce, tedy vztahu k dítěti se musíme naučit! Někteří lidé, ani děti mít nechtějí a musejí se pak nejdříve s nežádoucí situací vyrovnávat, to jak ukázaly výzkumy také narušuje další vývoj vztahů v rodině.
Proč někdo děti mít chce a někdo ne?
Ze svých studií Langmeier a Matějček (1974) odvodili 5 skupin základních psychických potřeb, které musí být aspoň v dostačující míře uspokojovány, aby se člověk vyvíjel zdravě.
náležitý přívod podnětů co do množství, kvality a proměnlivosti. Uspokojení této potřeby vede organismus k aktivitě.
mají -li se z jednotlivých podnětů stát poznatky a zkušenosti, musí být v těchto podnětech nějaký řád a smysl. Uspokojení této potřeby umožňuje organismu se učit, nabývat zkušeností a přizpůsobovat se životnímu prostředí.
uspokojení této potřeby umožňuje organismu cílevědomou aktivitu poznávací, pracovní, společenskou apod. U člověka je uspokojována především v citových vztazích.
vlastní hodnoty ale i společenské prestiže. Její uspokojení je podmínkou sebeúcty a sebevědomí, které dále umožňuje uspokojivé zařazení ve společnosti.
potřeba naděje či životní perspektivy. Umožňuje uspokojivé prožívání osobního běhu života.
Mít či nemít děti není tedy hodnotou samo o sobě, ale může být prostředkem k uspokojování těchto jednotlivých potřeb. Co si pod tím představit?
Lidé, kteří chtějí mít děti argumentují,:
- Dítě je velmi pohyblivý dramatický živel, není s ním nikdy o zábavu a starosti nouze, o stimulaci je postaráno, bez dětí by byl život prázdný.
- Dítě přináší rodičům poznatky a zkušenosti, které by jinak nezískali, pomáhá jim vnitřně růst.
- Děti přijímají i vracejí lásku, je tu někdo, s kým jsme vázáni hlubokým poutem.
- Děti dodávají muži i ženě společenskou hodnotu, jsme normální lidé, všichni to musí uznat.
- Děti otevírají budoucnost, máme se na co těšit, je to naše tvořivé dílo, ve svých dětech a v dětech našich dětí žijeme dál.
Lidé, kteří děti mít nechtějí argumentují opačně:
- Život s dětmi je nudný, monotónní, člověk je jimi vázán a nemůže si plně užívat.
- Dítě brání v získávání jiných poznatků a zkušeností, člověk je jen uvázán u plen a plotny a zapomene i mluvit.
- Dítě stále ohrožuje naši potřebu jistoty a bezpečí, stále budeme mít strach, že se mu něco stane, mít děti znamená být zranitelný, svázán, může na nás být skrze ně vykonáván nátlak.
- Mít děti brání dosažení významných společenských cílů, ohrožuje společenské a ekonomické postavení, zařazuje nás do davu obyčejných lidí.
- Mít děti nám brání v tvůrčí činnosti, nemůžeme vykonat dílo, které přetrvá věky, jsme uvězněni ke každodenním starostem.
Porovnáme-li si důvody obou skupin, uvědomíme si lépe, jak významným způsobem příchod dítěte zasáhne partnerskou dvojici, změny se týkají nejen režimu dne, ekonomické situace rodiny, ale dochází i k velké změně rolí a ke zvýšení adaptačních nároků.
Než se dítě narodí, očekávají ho „jeho” lidé s určitými představami, ale i obavami, pramenícími z jejich vlastních zkušeností, ze vztahů v jejich původních rodinách i ze situace v průběhu těhotenství. Předpokládejme, že jde o plánované těhotenství, nebo alespoň o chtěné dítě, přesto dokud jde o prvorozené dítě, mohou obavy a nejistota rodičů, převažovat nad „radostným očekáváním”. Bude zdravé? Zvládneme se o ně postarat? Nebo i stačím do té doby napsat diplomku, udělat atestace, sehnat byt, (dnes někdy i stihneme svatbu)? Nepřijdu o pozici ve firmě?