Vnější prostředí

Učení

Má největší význam z vnějších vlivů na utváření osobnosti jedince. Projevuje se přetrvávající změnou v duševní činnosti jedince, navozenou psychologickým účinkem zkušenosti.

U člověka je tedy zrání předpokladem určitých způsobů prožívání a chování, konkrétní podoba se vytváří až podle zkušeností, kterým je jedinec vystaven a které jsou závislé na společnosti - psychosociálním prostředí, ve kterém se musí naučit žít. Interakce mezi procesy zrání a učením probíhá velmi složitě celý život.

Lidské učení má mnoho rozmanitých forem mluvíme o učení nahodilém (třeba individuální zkušenost s ohněm, traumatizující zážitky při haváriích) a soustavném, společensky naprogramovaném, jako je bezděčné socializační učení a záměrná výchova nebo můžeme za základní formy lidského učení považovat zpevňování, nápodobu a vhled.

Učení můžeme dělit také podle toho jakou schopnost získáme:

• 1. Učení senzomotorické +

  učení se činnostem, dovednostem motorickým, probíhá když se dítě učí uchopovat hračku, chodit, jezdit na kole, kopat do míče, jezdit na lyžích, plést, psát, kreslit, později zacházet s nástroji, chirurg operovat atd.

• 2. Učení se poznatkům +

  jde o osvojování poznatků o přírodě, společnosti, technice, o osvojování si vědomostí vůbec. Tento typ učení je základem klasického školního vzdělávání, často i na úkor ostatních typů učení (3. a 4).

• 3. Učení se metodám řešení problémů +

  třeba používání matematických vzorečků, pravidel pravopisu.Tyto metody rozvíjejí myšlenkové postupy, intelektové dovednosti a schopnosti (deduktivní postupy, formálně logické postupy atd.).

• 4. Učení se „umění žít mezi lidmi”, sociální učení +

  které rozvíjí sociální percepci, interakci a sociální komunikaci, formujeme jím sociální dovednosti, motivy i charakter. Dítě se v průběhu ontogeneze učí nejen poznávat svět, ale také se učí řeči, styku s lidmi a citovým vztahům s nimi, nedostatek styku s lidmi v dětství vážně narušuje vývoj osobnosti jedince. Sociální učení má několik forem:

  • Napodobování

    nejstarší forma sociálního učení, probíhá od narození dítěte, (ale i jiných mláďat savců), kdy dítě kopíruje nejprve mimiku obličeje, později chování svého nejbližšího okolí, i televizních hrdinů!, ve všech situacích, které má možnost pozorovat. Učí se ve chvílích, kdy si rodiče neuvědomují, že výchovně působí. Ve větších rodinách, které byly dříve běžné, mělo dítě možnost pozorovat různé způsoby komunikace i mezi generacemi, řešení problémů, jak je život přinášel a získávalo tak širší repertoár sociálních technik. V současném modelu rodiny, kdy jeden z rodičů je zaměstnán mimo rodinu, a druhý musí stihnout své zaměstnání a provoz domácnosti, komunikace je omezená a dítě má jen málo příležitostí k pozorování a napodobování správných způsobů chování.

  • Zpevňování

    správného chování pomocí systému odměn a trestů, ať již sociálních, kdy rodiče s dítětem za trest nemluví, nebo naopak za odměnu ho pochválí, obdivují se, co se mu povedlo, usmívají se na ně či mu přečtou pohádku. Materiálních a fyzických – za odměnu bonbon, vzácné ovoce, peníze, kolo a za trest domácí vězení, náprava způsobených škod, pár pohlavků nebo výprask při ohrožení své či cizí bezpečnosti. To všechno jsou momenty, kdy většina rodičů má pocit, že teď výchovně působí, teď formují osobnost svého potomka. Málokdo si uvědomí jakou část jeho výchovného působení tvoří pozitivní zpevňování a kolik četné příkazy a tresty. Ve spěchu všedního dne nebývá zachován optimální poměr 60% pochval a úspěchů : 40% neúspěchů, aby byla zachována chuť dítěte se snažit, optimální motivace. Také ostatní formy sociálního učení většina rodičů nedoceňuje a přitom mají často významnější formativní vliv na dítě než přímá výchova. Zpevňování žádoucího chování pomocí odměn a trestů ostatně probíhá i při výcviku našich čtyřnohých členů domácnosti, i tam musí být výchova důsledná, jednotná. Panuje i názor, že je lepší zkazit nejprve výchovu jednoho psa než vlastního dítěte, pes nebude vaše výchovné chyby přenášet na vaše vnoučata, dítě nejspíš ano.

  • Učení se identifikací

    vnitřním ztotožněním se se vzorem, někdo se identifikuje s rodičem stejného pohlaví a učí se přebírat příslušnou roli, někdo zvláště v dospívání vidí vzor v některé populární osobnosti a celý svůj životní styl svému vzoru přizpůsobí (od výzdoby pokoje, přes účes, oblékání, styl řeči a možné i stravování a výběr přátel). Pokud je vzorem také reálná bytost v blízkém okolí (otec, starší kamarád, bratr, sportovní trenér, dědeček) může se dospívající naučit i řešení složitějších situací, vhodné způsoby zvládání stresů a konfliktů. Pokud ale dítě žije v neúplné rodině jen s matkou a babičkou, ve škole jsou učitelky, do kroužků nechodí a jeho je vzor daleko mimo přímou zkušenost. Dochází k idealizaci vzoru a někdy pak chybí návody, jak se chovat v reálných situacích, jak zvládat zátěž, protože vzor je vždy dokonalý, nikdy nechybuje, nikdy není unavený, má stále dokonalou postavu (i když třeba odporuje fyziologickým proporcím zdravých živých bytostí jako u panenek Barbie), dospívající jedinec ztrácí sebevědomí, cítí se nedokonalý, zbytečný a často se rozvíjejí nevhodné způsoby přizpůsobení společnosti.

  • Zástupné učení

    do určité míry nahrazuje vlastní zkušenost, pokud máme možnost pozorovat průběh činnosti druhého člověka, můžeme se z jeho zkušeností poučit.

    Pokud jste viděli film Obecná škola, jistě si vzpomenete, na odstrašující scénku, kdy dva z chlapců utíkali olíznout promrzlé zábradlí, jen co jim to pan ředitel zakázal. Kolik dalších dětí to ještě zkusilo? Nikdo – stačilo jim zástupné učení, možná i vám se scénka vybaví, když sáhnete vlhkou rukou do mrazáku…

  • Anticipační učení

    aučit se chovat podle toho, co od jedince ostatní v jeho roli ostatní očekávají. Využívá se zpětná vazba, jedinec se snaží odhadnout, zda se chová, jak bylo očekáváno nebo ne. Jsou situace, kdy nemáme možnost předem pozorovat, jak se jiní ve stejné situaci chovali, zpočátku nevíme přesně, jak se máme chovat, pozorujeme, které formy chování mají odezvu a ty pak opakujeme.

Dítě se tak naučí, že ve škole se od něho očekává, že bude sedět, poslouchat paní učitelku, že si bude kreslit nebo psát, když k tomu dostane pokyn a nebude mluvit, když pokyn nedostane, že nebude chodit z lavice, ale bude si nosit přezůvky, sešity, pastelky, domácí úkoly... může toho být opravdu hodně najednou, čemu všemu se dítě musí při první vážné roli mimo rodinu naučit. Podobně se ale může naučit převzít roli „nejzlobivějšího” dítěte, ve škole, ale dokonce i doma. (příklad...)

Život mezi lidmi se skládá z přebírání mnoha nových rolí, a k jejich zvládání nám většinou pomáhají sociální dovednosti, získané kombinacemi různých uvedených forem sociálního učení.