Freudovo pojetí psychosexuálního vývoje
Vídeňský lékař českého původu Sigmund Freud člení vývoj dítěte na pět základních etap. Více než na rozumové poznávání světa dítětem však soustřeďuje svou pozornost na jeho afektivní prožívání, na vývoj jeho pudového života a na dynamické stránky osobnosti vůbec. Struktura osobnostních vlastností je dána vyrovnáváním dítěte s konflikty, k nimž v průběhu jeho psychosexuálního vývoje dochází mezi pudovými tendencemi organismu a nároky působení vnějšího prostředí.
Pro každé stadium vývoje je typické zaměření veškerého zájmu jedince na určitou erotogenní zónu vlastního těla, která je zdrojem slastných pocitů při uspokojování sexuálního pudu v nejširším významu tohoto pojmu tak, jak ho užívá Freud. Její uspokojování (saturace) umožňuje další vývoj nebo naopak její neuspokojení - frustrace je rozhodující pro případné ulpění na problémech daného vývojového stadia.
Základním dynamickým činitelem, který se projevuje jako zvláštní energie - libido ve všech činnostech jedince charakteristických pro jednotlivá vývojová stadia je pohlavní pud. Nerušenému uskutečňování tohoto pudu však během života jedince ve společnosti vstupují do cesty překážky, které přicházejí nejprve zvenčí, zejména od rodičů, postupně jsou jedincem zvnitřněny a stávají se součástí svědomí, superega.
Jednotlivá stadia je možné přibližně zařadit do určitých věkových období života dítěte (podle Langmeiera, 1983):
Orální stadium +
(přibližně v prvním roce života):
Hlavním zdrojem libosti a pudového uspokojení dítěte je v tomto období především orální zóna těla. V tomto období je možné vyčlenit dvě po sobě následující etapy. V první z nich, která je nazývána také jako fáze orální závislosti, je dítě uspokojováno především sáním, které buď může sloužit k výživě, nebo může být „nonnutritivní”, kdy si dítě prostě strká do úst nejrůznější předměty.
Druhá etapa, která je označována jako orálně agresivní fáze, je spojována s obdobím v životě dítěte, kdy mu rostou zuby a ono počíná kousat. V té době dochází často k odstavování dítěte a tím je frustrována jeho potřeba sání z prsu. Ideální pro jeho vývoj by bylo po celou dobu orálního stadia pociťovat blízkost a bezpečí vyplývající z jeho úzkého vztahu k matce, plynulost uspokojování svých primárních potřeb. Balcar (1983, str. 84) k tomu dodává, že psychologicky je činnost tohoto období spjata s pasivním přijímáním a aktivním braním v širším smyslu.
Anální stadium +
(zhruba druhý a třetí rok života člověka):
V tomto období se hlavní erotogenní zóna těla, podle Freuda, přesouvá na anus (konečník). Dítěti nyní pudové uspokojení plyne ze stimulace této oblasti, která je spojena buď s vypuzováním nebo se zadržováním exkrementů. Podle Freuda je tento přesun způsoben biologickým zráním, ale nověji se vyskytuje názor, že posun je způsoben přísnou výchovou k dodržování tělesné čistoty v naší kultuře obvykle probíhající v batolecím věku. S ní je většinou spojena velká míra odměn i frustračních prožitků. Každopádně závisí velice na rozumném výchovném přístupu, aby přizpůsobení se daným kulturním zvyklostem proběhlo s porozuměním potřebám dítěte tak, aby dítě pochopilo, že je od něj očekáváno autonomní rozhodnutí, že má možnost dávat i ponechávat si.
Falické stadium +
nebo časné stadium genitální (přibližně ve věku okolo čtvrtého roku života):
Hlavním zdrojem uspokojování sexuálního pudu se nyní stává genitální oblast těla. S přesunem pozornosti do této oblasti souvisí celá řada otázek předškolních dětí týkajících se anatomických rozdílů mezi pohlavími, otázek sexuality, rozmnožování a pod... zásadní význam, Zájmy dětí o tuto oblast se v některých rodinách dostávají pod velký společenský tlak, bývají potlačovány výchovou, což může být příčinou vzniku konfliktních osobnostních útvarů - komplexů. Podle Freuda připisují děti v té době vysokou hodnotu také penisu, který u dívek vyvolává závist a chlapců tzv.„kastrační komplex”, kdy se obávají jeho ztráty.
V této době se, podle Freuda, ve vztahu k rodičům rozvíjí také další komplex, u chlapců tzv. „oidipovský komplex”, je to situace, kdy má láska malého chlapce k vlastní matce sexuální rysy, spojené s rivalitou vůči otci. Za normálních okolností však dojde k tomu, že chlapec omezován „kastrační úzkostí”, se ze strachu z tušené ztráty penisu nakonec procesem identifikace vnitřně ztotožní s otcem. Přijme za svou jeho mužskou roli a potlačí svá sexuální přání vůči matce. Analogický vztah u dívek, nazývaný „Elektřin komplex”, nebyl tak podrobně rozpracován. Přijetím osobnosti rodiče do své vlastní osobnosti procesem identifikace s ním, vzniká Superego. Dítě neustále nosí s sebou normy, názory a hodnoty přijaté od rodiče a při jednání, které by bylo v rozporu s vlastním superegem se pak dostaví pocit viny. V naší kultuře vyvolává neúspěch v řešení tohoto stadia mnohé neurotické obtíže později v dospělosti.
Období latence +
(asi od pěti nebo šesti let do počátku dospívání):
Je to období relativního klidu a stability, kdy se pozornost dítěte odvrací od svého vlastního těla spíše na nové úkoly, které v té době klade okolní prostředí. Dítě v té době vstupuje do školy, a proto je zaměřeno na osvojování kulturních a sociálních hodnot. Přesto je nadále posilováno a formováno jeho superego. Období latence je vlastně obdobím klidu mezi dvěma bouřlivými etapami pubertálních změn; s nástupem tělesného dospívání vystupuje opět do popředí oblast genitálií, jakožto zdroj pudového uspokojení, tentokrát se však obrací pozornost jedince na partnera opačného pohlaví.
Genitální období +
(od počátku puberty - přibližně okolo dvanácti let věku):
Období dospívání znamená podle Freuda vlastně reaktivaci sexuálních pudů, které během období latence pouze dřímaly. Dospívající učí odstoupit od svých výhradně egocentrických přístupů a učí se navazovat vzájemně uspokojující vztahy. V tomto konečném stadiu dochází ke sjednocení výsledků dosažených během všech předchozích stadií v konečnou celistvou strukturu osobnosti a při jejich úspěšném průběhu pak v konečném žebříčku pudových hodnot zaujímají podřízená místa.
V případě nevyřešení některého z vývojových stadií si nese jedinec s sebou do dospělosti tento konflikt v podobě fixace na toto stadium a omezuje se tak možnost dalšího osobnostního vývoje. Jedinec se pak při stavech tísně vrací (dochází k regresi) ke vývojově mladším způsobům vyrovnávání se se zátěží, které používal v dětství v době nevyřešeného vývojovém stadiu.
Kromě kritiky přehnaného kladení důrazu na sexuální pud, jako na hlavní dynamickou složku osobnosti, kdy byla oslabena pozornost věnovaná vývoji poznávacích schopností dítěte, je nutné připomenout, že při pozorování normálně se vyvíjejících zdravých dětí nebyl pozorován tak zřetelný posun zájmů z jedné tělesné oblasti do druhé. Patrně nejvýraznější teorií, která vznikla v návaznosti na Freudovy psychoanalytické koncepce vypracoval Erik H. Erikson, jehož neopsychoanalytická teorie zaujímá mezi soudobými teoriemi pro výklad duševního vývoje dítěte přední místo.