Stavy vědomí – biologické hledisko

• 1. Stav bdělosti, opakem je spánek nebo bezvědomí.
• 2. Pracovní paměť. (Zpracovává informace nutné pro pochopení složitějších úloh, např. při počítání zpaměti, pro pochopení delší mluvené řeči atd., funguje jako poznámkový blok.)
• 3. Orientovaná pozornost.
• 4. Vědomí, že jsme si něčeho vědomi. V užším slova smyslu pravděpodobně výlučně lidské sebeuvědomování, „jáství”, vědomí sebe sama. U některých duševních onemocnění, je tato složka narušena.

(příklad...)

Podle Balcara (1983) , je pojem vědomí i v psychologickém pojetí je užíván několika způsoby:

• 1. Prožívání +

  veškerého duševního dění, v jeho úplnosti (opakem je jeho porucha z biologických příčin, tedy bezvědomí, spánek, změněné stavy vědomí).

• 2. Uvědomování si prožívaného +

  znovuprožívání bezprostředně prožitého, vnitřní zobrazování toho co jsme zažili, zpracování informací a ukládání do paměti s možností si zážitky a informace vědomě znovu vybavit v protikladu k nevědomým prožitkům.

• 3. Uvědomování si sebe jako prožívajícího +

  Tato složka někdy ustupuje do pozadí, jindy spontánně vyniká. Při některých neobvyklých duševních stavech je porušena (hypnotický stav, psychotický stav).

Z hlediska psychologického, spočívá úloha vědomí v tom, že dává člověku některé prospěšné možnosti poznání a jednání, dokonaleji sjednocuje životní děje a zvláště v náročnějších či složitějších situacích zprostředkuje účelné řízení organizmu. Prožívání a uvědomování si vlastních vjemů, citů, představ, myšlenek či snah je vázáno buď k vnějšímu světu, jak ho prožívám, jaký mám k němu vztah, nebo naopak ke mně samotnému (sebeuvědomění, sebehodnocení, sebeprožívání) tedy k mému vnitřnímu světu. Vědomí samo o sobě vnáší do osobnostní dynamiky novou, sjednocující kvalitu, prožitková jednota činnosti jedince mu umožňuje volbu a orientaci. Nejvyššího stupně integrace osobnosti dosahují seberealizovaní, emocionálně zralí jedinci.

Uvědomění si některých obsahů prožívaného je účelné, jindy je účelnější zeslabení nebo potlačení prožívaného obsahu. S nepřiměřeně zesíleným uvědomováním nebo nedostatečným uvědomováním se setkáváme u různých duševních poruch.

Sebehodnocení se rozvíjí v průběhu života každého jedince, v závislosti na tom, jak ho hodnotí jeho nejbližší okolí, rodina, vrstevníci a později, jak se sám porovnává s ostatními. Podle teorií, vycházejících z psychoanalýzy, je to z větší části systém příkazů a zákazů, které jsme slýchali v dětství a které jsme si integrovali do své osobnosti, jako vnitřního rodiče, hlas svědomí. Podrobněji rozvíjí tento pohled transakční analýza (TA).

Vzpomeňte si na stadia vývoje osobnosti. Pan Ericson pokládá za nejcitlivější období pro rozvoj sebehodnocení období předškolní (rozvoj iniciativy) a školní, kdy se jedinec hodnotí podle toho, co dokáže. A jak ví, co opravdu dokázal? Podle toho, jak na jeho výkony reagují ostatní, pokud ho chválí, jsou s jeho výkony spokojeni, přijímají ho, získává pocit, že má nějakou hodnotu, že je OK. Většina současných lidí má problémy s rozvojem vlastní sebedůvěry. Jak zjistíte, zda jste velcí, malí, rychlí nebo oblíbení? Musíte se porovnávat s jinými lidmi.

(příklad...)

Své sebehodnocení, pocit vlastní hodnoty–PVH, tedy zakládáme na svém porovnávání s ostatními, záleží na naší hodnotové orientaci (pyramida potřeb Maslow), na stupni uspokojení našich potřeb, ve kterých oblastech se budeme porovnávat. V dětství a dospívání bývá důležitá tělesná zdatnost, později si třeba ceníme nezávislosti nebo vytrvalosti.

(příklad...)