H. J. Eysenck

(zkuste si...)

Jeho teorie i dotazníková metoda jsou značně rozšířené, používají se ve výzkumech, kde je potřeba porovnávat rozdíly mezi skupinami (studenti různých oborů, požadavky na stabilitu řidičů z povolání) i v individuálních případech.

Pojetí temperamentu v současnosti se pokouší o větší propojení a postižení vzájemného dynamického ovlivňování jednotlivých složek osobnosti.

Temperament je poměrně nezávislý na zaměření osobnosti i na obsahu její činnosti. Je vztahován k celkovému stylu chování a prožívání jedince, je chápán jako obecná vlastnost, obecný způsob a kvalita reagování jedince, který je relativně stálý. Může zjednodušeně mluvit o temperamentu jako o dispozici ke vzrušivosti, jde obrazně řečeno o náš „motor”, o energetickou základnu psychické činnosti.

(příklad...)

Základními znaky temperamentu, které se uplatňují ve způsobech prožívání a chování jedince (v duševních dějích) jsou:

• 1. celkové zaměření duševních dějů do nitra jedince nebo na okolní svět, postižené protikladem vnitřní - vnější (intro-extraverze).
• 2. celkové emocionálního ladění duševních dějů libost - nelibost
• 3. snadnost či nesnadnost s jakou se reakce objeví, „práh” vzrušivosti (rozčílí se hned?)
• 4. trvání reakce po skončení podnětu (uklidní se hned, trápí se týden, 2 roky?)

Rozdíl stimulace skutečné a optimální vyvolává motivaci k redukci tohoto rozdílu.

Tato obecná tendence lidí k udržování rovnováhy se svým prostředím, k udržování optimální aktivace, která je ale velmi individuální se zkoumala v nejrůznějších přirozených i umělých podmínkách. Pokud úroveň stimulace je co nejlepší, optimální, jedinci se cítí dobře a podávají efektivní výkony, obtíže nastávají jak při nízké stimulaci tak při příliš vysoké úrovni stimulace. Zkuste jet na kole velmi pomalu a přitom udržet rovnováhu i směr, asi budete mít obtíže. Při přetížení nadměrnou stimulací (několik telefonů zvoní současně, spolupracovníci se spolu hlasitě dohadují a jedinec potřebuje rychle dokončit grantovou zprávu), bude mít tendenci snížit nadměrnou stimulaci na optimální – podle svého temperamentu, okřikne ostatní nebo odejde s psaním do vedlejší místnosti.

Temperament se tak přímo podílí na formování povahových rysů osobnosti, neboť regulace stimulace a aktivace vyžaduje určité způsoby chování, které (když se osvědčí), se mohou upevnit jako trvalejší tendence. Lze rozeznávat aktivní a pasivní regulaci aktivace, aktivní regulací se rozumí regulace na úrovni chování. Pasivní regulací je snižování vlastní aktivity jedince až k jednoduchým návykovým formám chování. V situacích nedostatečné stimulace (např. senzorická deprivace) se často uplatňuje vlastní aktivita jako zdroj doplňkové stimulace (stereotypní pohupování, mačkání očí u slepých dětí, v krajních experimentálních situacích i halucinace). (více...)

Vracíme se k souvislosti fyzického a psychického, o kterém tak dobře věděli staří Řekové. Stále více se ozřejmuje, že nejen že náš zdravotní stav ovlivňuje naši psychiku (všichni jsme zažili, že když se necítíme fyzicky dobře, jsme málo výkonní, špatně nám to myslí a máme mrzutou náladu) - ale platí to i naopak. Naše psychika mocně ovlivňuje zdravotní stav, může přímo zapříčinit některé nemoci nebo mít výrazný vliv na jejich průběh. Rozšiřuje se počet nemocí, které označujeme jako psychosomatické. Jsou to takové nemoci, kde cítíme strádání, bolest v těle, nebo dochází ke skutečným změnám ve funkcích až poškození jednotlivých orgánů.

Nejlépe a nejdříve byly z hlediska psychosomatiky probádány nemoci oběhového systému, včetně infarktu.

Do obecného povědomí se dostaly výsledky práce lékařů dr. Friedmana a dr. Rosenmana, kde byl charakterizován typ osobnosti A, který je na základě způsobu svého života a osobnostní strukturou zvýšeně náchylný k srdečním selháním.

U těchto lidí lze shledat tyto vlastnosti a způsob chování:

• 1. Chronický nedostatek času
• 2. Boj s časem
• 3. Perfekcionismus
• 4. Neschopnost předat část své práce druhým
• 5. Nutkání přepracovávat se
• 6. Multifázové myšlení a jednání (několik věcí najednou)
• 7. Neschopnost relaxovat

Naproti tomu typ B je osoba rozvážná, klidná, uvolněná, hrozí jí menší riziko stresu a srdečních chorob. Jako u většiny pokusů o typologie osobností i zde si musíme uvědomovat, že jde o krajní teoretické typy a u většiny z nás pouze převládají rysy jednoho či druhého typu.

Při hodnocení temperamentu (Čáp, 1997) však je obtížné, ne-li nemožné, oddělovat temperament od charakteru. Eysenckova dimenze extraverze – introverze je podle některých výzkumů (např. studie dvojčat, která vyrůstala odděleně) dána přibližně z 80% dědičností a jen z 20% vlivem okolí. U dimenze labilita – stabilita je poměr opačný, takže ani Eysenckovy klasické typy nevyjadřují čistě jen temperament, ale rysy osobnosti se složkou temperamentovou i charakterovou.

Charakter jako jedna ze složek podílejících se na profilu osobnosti je stále ještě složitým celkem, v němž můžeme rozlišit větší počet částí, vzájemně se překrývajících a ovlivňujících.

Patří k nim zejména (Čáp, 1997):

• Vztah k lidem kladný – záporný +

  afiliace – kladný přátelský vztah k lidem, vzájemná ochota pomoci, přiblížit se, taktnost a ohleduplnost, proti hostilitě - zápornému vztahu, nepřátelství, sobectví agresivitě vůči ostatním. Jeho součástí je také postoj k sociálním skupinám (ke členům rodinné skupiny, ke školní třídě, pracovnímu týmu, svému či protivníkově sportovnímu klubu atd.), k názorům a normám těchto skupin, ke společným činnostem a povinnostem, zvláště pak pracovním. (Termíny – „sociální skupiny, normy” jsou vysvětlovány ve druhé část skript.)

• Vytrvalost +

  tj. vlastnost vůle, která se projevuje hlavně v situacích, kdy dosažení cíle je ztíženo překážkami a nezralí jedinci se snadno vzdávají. Někdo mluví o tvrdohlavosti, záleží na způsobech, kterými se dotyčný jedinec snaží cíle dosáhnout, zda je schopen flexibilně zkoušet nové cesty nebo rigidně stále stejným způsobem se chová a očekává jiný výsledek - úspěch po předchozích selháních (Jako moucha snažící se opět a opět prolétnout zavřeným oknem a nevšímá si otevřených dveří vedle.)

• Odolnost k zátěži +

  (stabilita - labilita osobnosti), která se projevuje v náročných životních situacích běžného života i v náhlých neočekávaných situacích velkých stresů, katastrof lidských i přírodních. Odolnost k zátěži zahrnuje základní temperamentovou složku (sílu či slabost nervových procesů), ale zahrnuje i složku volní, která se formuje výchovou, sebeovládáním. Odolnost se také mění v závislosti na našich předchozích zkušenostech s podobnými situacemi.

  Pokud jsme je již dříve úspěšně zvládli, více si věříme, víme jak na to a víc vydržíme - jsme z tomuto typy zátěže odolnější – vytrénovanější. První ples, první zkoušku, první stěhování, první srážku v autě, či úmrtní blízké osoby v rodině snášíme jinak, než další opakované situace. Na desátý ples už se ani nebudete zvláště připravovat, při třetí zkoušce po dvou úspěšných se budete cítit velmi odlišně než při třetím pokusu o složení zkoušky z téhož předmětu.

  Zvyšování odolnosti, získávání zážitků „umím, zvládl jsem to” a tím zvyšování pocitů vlastní sebedůvěry patří ke zkušenostem pro které jsou tak oblíbené „outdoor” aktivity (prázdninové škola v Lipnici, část akcí pořádaná Adventurou - www.adventura.cz). Odolnost se překrývá se sebeovládáním, s vytrvalostí i sebedůvěrou a v hovorovém jazyce se označuje jako statečnost.

Kontrola a řízení temperamentových vlastností

Zvlášť výrazně se projevuje v oblasti citových projevů, prudkých afektů, člověk s rozvinutým charakterem umí se svým temperamentem zacházet, umí se ovládat, kdežto nezralý jedinec s méně rozvinutým charakterem své afekty neovládá. Velké rozdíly mezi lidmi jsou i v tom, jak se naučili kontrolovat a řídit projevy dalších rysů osobnosti, které mají silnou temteramentovou složku. Zda dovedou v případě, kdy to situace vyžaduje se přizpůsobit a utlumit třeba svoje dominantní sklony a pro dosažení společného cíle skupiny se podřídit, nebo ne a tím naruší výkon všech.

Schopnost kontroly a řízení nejen temperamentových vlastností, ale vyšší nervové činnosti vůbec úzce souvisí z hlediska fylogeneze s vývojově nejmladšími a z hlediska ontogeneze nejpozději dozrávajícími oblastmi mozku, s čelními (frontálními) a prefrontálními oblastmi. Pokud dojde k poškození těchto oblastí (nejčastěji poraněním), dochází k přechodné nebo trvalé změně osobnosti postiženého jedince.

(příklad...)

Sebehodnocení

(sebepojetí, obraz sebe samého, ideální „já”, pocit vlastní hodnoty) správné ocenění svých schopností a možností, svých tělesných i psychických předpokladů, vytvořené v průběhu vývoje ze zkušeností s ostatními i se sebou samým, umožňuje jedinci reagovat přiměřeně. Obě krajnosti nepřiměřeného sebehodnocení, jak sebepřeceňování tak i podceňování, působí jedinci mnoho potíží se sebou samým i v komunikaci s okolím. Pokud někdo reaguje překvapivě prudce na situaci pro ostatní zanedbatelnou, jistě se dotkla nějakého jeho skryté nevyřešeného konfliktu, často z oblasti D Johariho okna (neznámé jemu i okolí, skryté v nevědomí). A tak na logickou otázku: „Co to do Tebe vjelo?,” někdy ani sám sobě nedovede odpovědět. Pokud ho vlastní reakce často zaskočí, hledá možná sám pro sebe odpověď v meditacích, církvích či u psychoterapeutů, možná v horším případě obviní ostatní či se dá ke skupině, kde je násilí vůči jiným (rozumějte skupinám) podporováno. (více...)

Svědomí

v běžném jazyce i krásné literatuře, člověku říká co má či nemá udělat, kde se nezachoval správně, z hlediska morálního. Přináší jedinci uspokojení, když jedná souhlase se svým ideálním obrazem „já” a trpké výčitky pokud porušil morální zásady, podle kterých se chce řídit. Svědomí se vytváří v průběhu sociálního učení od dětství, i když teoretické základy jeho původu jsou u jednotlivých teorií osobnosti odlišné (viz. 2. kapitola skript).

Společenské postoje a hodnotové orientace, osobní filozofie, náboženská víra

jsou z větší části závislé na motivaci jedince a jeho hierarchii potřeb, z širšího hlediska je lze také chápat jako součástí charakteru (ve smyslu profilující dimenze osobnosti), a mohou vykonávat důležitou autoregulační funkci v životě jedince.