Potřeby

Žijeme ve světě, kde předměty, lidé i děje mohou mít pro nás určitou hodnotu, mohou vést k uspokojení některé z našich potřeb. Jsou-li pro nás přitažlivé snažíme se je získat (mluvíme o apetenci), pokud nás odpuzují, bojíme se jich, snažíme se jim uniknout (mluvíme o averzi). Hodnota jednotlivých cílů v našem okolí, závisí nejen na situaci člověka ve světě, ale i na situaci jeho těla a na jeho vlastní mysli.

(příklad...)

Cíle uspokojující potřeby člověka nutné pro přežití, zajišťují přežívání člověka jako biologického druhu. Sám způsob, jak se potřeby uspokojují se, jaké cíle si člověk stanovuje se vytváří, jak jsme již uvedli působením především sociálního učení až během života jedince. Můžeme pozorovat individuálně naučené motivy, apetence i averze (strach ze psů, averze k některým jídlům atd.).

Motivace je proces, ve kterém se uvolňuje určité množství energie a směřuje k určitému cíli. Cíle dávají lidské motivaci obsah. Motivační proces je jedincem prožíván jako různě silné motivační napětí, kdy je hnán uvolněnou energií směrem k cíli, mluvíme o cílesměrné aktivitě. Člověk má více či méně jasnou představu svého cíle a očekává (anticipuje), že dosažením tohoto cíle uspokojí potřebu, která toto napětí vyvolala. Jedinec sám sebe vnímá jako aktivního činitele. Celý průběh aktivity závisí na síle motivu, na intenzitě potřeby (jak moc je potřeba nenaplněná), jak silnou energie organizmus uvolnil na její uspokojení, jak velké úsilí duševní i tělesné vynaloží a jak aktivita končí (uspokojením potřeby, poklesem energie nebo frustrací potřeby, neuspokojením, zklamáním a přetrvávajícím napětím).

Motivace tedy vyvolává a vede cílesměrnou činnost, která dává naději na uspokojení potřeby, čím je motivace silnější, tím více úsilí duševního i tělesného člověk vynakládá.

(příklad...)

Konečný výsledek, dosažená kvalita výkonu je výslednicí vztahu uvolněné síly (intenzity) motivace a složitosti, náročnosti výkonu.

Co je tím myšleno? V uvedené povídce šlo o fyzický výkon, který se v negativním afektu zdvojnásobil, ale pokud je třeba k dosažení cíle provést složitější výkon, pravděpodobně při příliš silné motivaci uděláte chybu, při menší síle motivace spíše uspějete.

(příklad...)

Ve spánku je za normálních okolností, úroveň aktivace minimální, jedinec uspokojuje svojí potřebu odpočinku není motivován k vnější aktivitě. Po probuzení začíná postupně pociťovat svoje potřeby, je motivován k jejich uspokojování, aktivace zvyšuje až na nejlepší úroveň pro uvažovaný výkon. Pokud zůstává naše motivace přiměřená, optimální, jsme schopni podávat nejlepší výkon, snažíme se a jde nám to dobře. Pokud se ale motivace dále zvyšuje, např. pociťujeme sociální tlak, abychom rychleji a lépe pracovali, narůstá vnitřní napětí, protože již nejsme schopni podávat lepší výkon. S narůstajícím napětím začneme dělat více chyb, nejsme již schopni koncentrovat dostatečně pozornost, dochází k desintegraci psychických a později i fyzických výkonů. Třeba při důležitém setkání „máme tak velkou trému”, že nejsme schopni logicky uvažovat a souvisle mluvit, zakopneme, padají nám předměty z rukou atd., takže podáme výkon mnohem horší, než když nám o nic nejde.

Vztah aktivační úrovně a efektivnosti výkonu ukazuje následující schéma:

Psychické výkony jsou citlivější a dříve se zhoršuje jejich úroveň při překročení optimální motivační úrovně, ale i fyzické výkony se mohou zhoršit při jejím překročení (ve vrcholovém sportu hraje psychika hráčů velkou roli, nebo obyčejní lidé v situacích krajního ohrožení - někdo „ztuhne hrůzou, podlomí se mu kolena„). Je nutné si uvědomit, že optimální motivační úroveň je proměnlivá, závislá nejen motivaci samotné, ale i na osobnosti jedince, zvláště na temperamentu, charakteru a jeho schopnostech v oblasti daného výkonu.

Někdy končí motivační proces dosažením cíle a poklesem motivačního napětí, což prožíváme jako uspokojení, radost, nebo si oddechneme a pociťujeme úlevu, pokud se nám podařilo vyhnout se averzivnímu podnětu. Často je ale naše úsilí o dosažení cíle zmařeno vnějšími nebo i vnitřní překážkami, dojde ke frustraci. V průběhu života si jedinec osvojuje způsoby, jak překovávat překážky, jak se vyrovnávat s odkladem splnění svých cílů a jak se rozhodovat při konfliktech cílů. Tyto způsoby se stávají pro jedince výrazným osobnostním znakem a do určité míry se podílejí na jeho úspěšnosti či neúspěšnosti v jeho vyrovnávání se s nároky života.

Pojem frustrace má (Balcar,1983) v psychologii dvojí význam, označuje buď vnější situaci, v níž člověku něco brání dosáhnout cíle nebo jí můžeme chápat, jako vnitřní stav a prožívání této vnější situace.

Základním druhem frustrace je nedostatek předmětu k uspokojení motivace v dostupném prostředí, někdy se užívá pro tuto situaci i pojem deprivace (citová deprivace u opuštěných a zanedbávaných dětí, smyslová deprivace – třeba zraková u dětí od narození slepých, nebo v experimentálních situacích, jídlo v oblastech hladovějících zemí Afriky nebo máme chuť na třešně, je prosinec a zrovna nejsou nikde blízko zralé - cíl není v mém dosahu).

Druhým zdrojem frustrací jsou skutečnosti, které jedinci brání v dosažení cíle, maří jeho cílesměrnou aktivitu, staví mu do cesty k cíli překážky. Překážky působící frustrace lze dělit na vnější, v okolí jedince, nebo vnitřní, uvnitř jeho osobnosti nebo jinak je můžeme rozlišovat podle toho, zda působí aktivně, nebo jsou pasivní překážkou. Kombinací těchto dvou faktorů dostaneme čtyři možné typy frustračních situací: Zase se máme chuť na třešně, dozrávají u souseda za plotem, ale má tam na hlídání dobrmana.

• 1. frustrační situace +

  překážka, která mi brání v dosažení cíle je vnější zcela pasivní: plot je příliš vysoký

• 2. frustrační situace +

  vnitřní pasivní překážkou je moje neschopnost ten plot přelézt, tedy nedostatek dovedností

• 3. frustrační situace +

  plot bych sice uměl zvládnout, ale velice aktivní vnější štěkající překážku, dobrmana bez košíku asi ne

• 4. frustrační situace +

  plot umím přelézt, dobrman mě zná a olizuje, ale přece je tomu hodnému pánovi nemůžu ukrást, to se nesmí, co by si o mě pomyslel, asi bych ho zklamal, takže mě nakonec zabrání vnitřní aktivní překážky - dojde ke konfliktu motivů (pro mne dvou kladných, ale z různých úrovní hierarchie - ukrást a sníst moc dobré třešně základní potřeba libosti nebo se zachovat podle svého ideálního já a cítit se čestným jedincem, oceňovaným aspoň sousedem a plnit si tak potřeby ocenění – 4. stupeň podle Maslowa)

Cíle a jejich konflikty

Ke zvláštnostem lidské motivace patří i vytyčování vzdálenějších cílů, které pak naše chování řídí a princip anticipace, očekávání, budoucích událostí, úspěchů či neúspěchů, pravděpodobnost dosažení vytyčených cílů či selhání. Cíle dokážou člověka povzbudit, ukázat mu smysl života a naopak jejich ztráta může vést k pocitům nudy, zhoršování výkonů v běžném životě, pocitům vlastní zbytečnosti až k narušení psychického i fyzického zdraví.

K další zvláštnosti lidské motivace patří, že novými cíli se stávají prostředky, které byly použity a osvědčily se při zajišťování původních cílů. To, co bylo prostředkem k uspokojení potřeby, se pak může stát samo cílem, novou potřebou. Třeba peníze, které napomáhají k získávání prostředků k uspokojování mnoha velmi různých cílů, se stávají cílem samy o sobě.

Velmi často se cíle stávají i zdrojem problémů a obtížných životních situacích, protože mezi nimi dochází k rozporům a jedinec se musí rozhodovat. Nejznámější jsou čtyři hlavní druhy konfliktu:

• 1. Konflikt dvou stejně kladných lákavých cílů +

  jedinec si musí vybrat, protože není možné dosáhnout obou současně (Třeba v multikině na který film teď půjde, nebo co si vybere z jídelního lístku, kterému partnerovi dá přednost...). Ani taková příjemná volba vůbec není snadná, výzkumy potvrzují, že pokud si člověk může vybírat z velkého množství možností, jde o zátěž a což nepřispívá k prožívání štěstí. Tento konflikt vyjadřuje i úsloví: „Kdo má volbu, má trápení.” Řešení konfliktů souvisí se zralostí osobnosti a schopností přijímat za svá rozhodnutí odpovědnost, mohu-li si vybrat, jsem zodpovědný sám sobě za tuto volbu, nemám na koho svést případnou nespokojenost nebo neúspěch.

• 2. Konflikt dvou negativních cílů +

  volba mezi dvěma nepříjemnými povinnostmi, kdy zvažujeme, co je horší, je situace obtížnější než předchozí, ale také v životě častá. (Mám se v neděli učit nebo uklízet?, Mám poslouchat tátu nebo mámu, když se rozvedli? Literárně je slavná „Sofiina volba” - které ze svých dětí nechat žít?)

• 3. Konflikty mezi kladným a záporným cílem +

  jeden cíl má pro mne apetenční i averzivní hodnotu, mám k němu ambivalentní postoj, chci ho získat, ale současně se ho bojím. (Mám chuť na čokoládu, ale chtěla bych zhubnout do nových šatů. Chci si pohladit psa, ale vím že často kouše.)

• 4. Dvojitý konflikt kladných a záporných cílů +

  Většinou se v běžném životě vyskytují mnohem složitější situace, kdy musíme zvažovat dva a více kladných a dva a více záporných sil.

Vzpomeňte si na situaci v posledním roce, kdy jste se obtížně rozhodovali. Zkuste si pro sebe vypsat, pro vás mělo kladnou hodnotu a co zápornou, podle čeho jste nakonec rozhodli, jak jste se cítili?

Aspirace

Aspirační úroveň značí, jak vysoký cíl si jedinec stanovuje, co chce dosáhnout. Někdo si věří, ví, že umí nejlépe ze třídy matematiku a očekává, že opět bude mít nejlepší výkon v testu. Týž jedinec, ale ví, že má mezery v gramatice a očekává špatnou známku z diktátu. Jeho aspirační úroveň v obou případech reálně odráží jeho schopnosti, je přiměřená, jeho běžným výkonům. Pokud si nebude věřit, bude čekat nižší výkony i v matematice, je jeho aspirační úroveň snížená a naopak, pokud bude čekat týž student výborný výsledek z diktátu je jeho úroveň zvýšená, jeho očekávání není reálné. Aspirační úroveň závisí nejen na schopnostech jedince a jeho zkušenostech s určitou situací, ale také na jeho sebedůvěře.

(více...)

Promyslíte-li si tyto souvislosti, asi vás nepřekvapí, že jedinec je často zdrojem obtíží a stresů sám sobě, když anticipuje své možná selhání, vyčerpává své síly vyrovnáváním se s předpokládaným neúspěchem stanovuje si nízké cíle a vlastně ani nezkouší dosáhnout jakýkoliv pro sebe kladný cíl. A naopak, pokud si člověk umí stanovovat dlouhodobé cíle a postupuje k nim krok za krokem, dílčí neúspěchy chápe jako příležitosti k učení (poopraví směr svého snažení, jako loď kurs plavby) má reálnou naději svých cílů dosáhnout. Vždyť i vaše studium na universitě je pro většinu z vás, cestou ke vzdálenějšímu cíli, nejen způsob trávení přebytečného volného času, nebo ano?!

Dělení potřeb

Pokusům o teoretické uspořádání lidských potřeb bylo věnováno mnoho teorií. Velmi souhrnnou práci podává Madsen (in Balcar, 1983), který porovnával různé teorie motivací vypracoval seznam ve kterém rozlišuje:

• a) primární motivy – hlad, žízeň, sex, motiv pečování, udržování teploty, motiv vylučování, motiv aktivity smyslové, tělesné i duševní
• b) afektivní motivy - motiv bezpečí a motiv agrese
• c) sekundární motivy - motiv sociálního kontaktu, dosažení úspěšného výkonu, motiv moci a motiv vlastnictví.