Verbální komunikace, řeč

Verbální komunikace spočívá v různém pojetí znaku a jeho významu pro příjemce i odesílatele sdělení. Jazykový znak je výjimečný tím, že pro každého má jiný obsah. To je důsledek skutečnosti, že slovo má současně dva významy, a to slovníkový (denotativní) a emocionální, osobní (konotativní). To způsobuje různou dešifraci a potažmo také vznik nedorozumění. Každý jazykový znak má svůj obsah, formu a myšlenku.

Hlavní podmínkou kvalitní verbální komunikace je znalost jazyka, ve kterém probíhá. Mezi další dozajista patří také umění, vyhnout se chybám, které komunikaci velmi často doprovázejí, bohužel k její škodě. Můžeme je dělit na chyby ze strany příjemce a chyby ze strany výdejce informace.

• Chyby ze strany výdejce informace +

  • - nesrozumitelně vyjádřené myšlenky (příliš neurčitě formulovaná tvrzení),
  • - používání slov, kterým příjemce informace nerozumí (podnikové zkratky, nadměrné používání cizích slov),
  • - používání mnohovýznamových slov nebo neurčitých výrazů,
  • - nerespektování zpětné vazby,
  • - nesoulad mezi verbální a neverbální informací,
  • - bílý šum (znehodnocení informací zaviněné technickými prostředky).

• Chyby ze strany příjemce informace +

  • - nepozornost či nezájem,
  • - citové předsudky příjemce ke sdělení.

Výše uvedené chyby jsou sice časté, s trochou dobré vůle se jich však můžeme vyvarovat, třeba za pomoci určitých opatření. Jedním z nich je redundance, neboli nadbytečnost, kdy totéž říkáme jinak, z jiného pohledu. Mnoha chyb se také vyvarujeme, budeme-li respektovat kontext. Dále je nutné zajistit si potřebnou pozornost a adekvátní zpětnou vazbu a uvést do souladu všechny složky komunikace.

Jistě není třeba dodávat, že za neporozumění odpovídá vždycky ten, kdo informaci podává.

Nemělo by se zapomínat na to, že nezáleží pouze na tom, co říkám, ale také jak to říkám. Řeč se musí cvičit tak, jako všechno ostatní. Řečníkem se člověk nerodí, ale stává.

Jazykovou kulturu jedince můžeme považovat za specifickou vlastnost osobnosti, která představuje otevřený systém s hierarchickým uspořádáním jednotlivých elementů jeho struktury. Je podmíněn rozvojem klíčových jazykových schopností a dovedností a projevuje se různými formami jazykové komunikace.

Je ovlivněn změnami ve struktuře zájmů, orientace a potřeb člověka, sociokulturními vlivy rodiny a prostředí a všeobecnými schopnostmi a dovednostmi (intelektovými, senzomotorickými).

Základním předpokladem kultivovaného vyjadřování je správná výslovnost. Při mluveném projevu užíváme více útvarů národního jazyka (hovorové, obecné výrazy) než pouze jeho spisovnou formu.

I projev s nespisovnými výrazy může být kultivovaný, pokud mluvčí volí jazykové prostředky vhodné pro danou situaci a pokud je jeho vyjadřování srozumitelné.

Jistě není třeba dodávat, že za neporozumění odpovídá vždycky ten, kdo informaci podává.

Správná výslovnost je podmíněna zvládnutím techniky mluveného projevu, která se skládá ze tří základních činností:

• 1. respirace - dýchání,
• 2. fonace - tvoření hlasu,
• 3. artikulace - tvoření hlásek.

Tyto techniky bohužel nenacvičíme teoreticky, ale pouze praktickými cvičeními, které zde nebudeme rozvádět. Případný zájemce je nalezne v učebnicích techniky mluvení pro studenty DAMU a musí si převzít ty, které jsou mu nejbližší.

Technika dýchání

Dechový proces ovládáme sice automaticky, ale měli bychom usilovat o vědomě řízené dýchání tak, abychom byli schopni co nejefektivnějšího a nejkratšího (pokud možno neslyšného) vdechu a plynulého, nenásilného, dlouhého výdechu.

Ke správnému dýchání je třeba odstranit zbytečné svalové napětí. Jde o funkční propojení dýchání hrudního a bráničního. Toto dýchání se nám zpočátku nepodaří, budeme-li se „povalovat“ za řečništěm. Měli bychom buď sedět na krajíčku židle nebo raději ze začátku stát.

Tvoření hlasu

Hlas tvoříme pomocí výdechového proudu vzduchu v hrtanu rozkmitáním hlasivek. Tak vznikne základní tón, který má určitou výšku a sílu. Znělost a barvu získává v rezonančních dutinách.

Správně posadit hlas znamená umět vědomě, funkčně a ekonomicky využívat výdechového proudu a rozeznít rezonanční dutiny (ústní, nosní, čelní). V technice mluveného projevu pro tento jev používáme výraz „rozeznívání masky“.

Tvoření hlásek a jejich výslovnost

Na tvoření hlásek se podílejí rty, jazyk, spodní čelist, zuby, dásňový výstupek, tvrdé a měkké patro, čili tzv. mluvidla. Základním předpokladem jejich funkčního využití je zejména uvolněnost všech částí mluvního aparátu (používá se rozcvičování - nejčastěji jazykolamy).

Ve zvukové stránce jazyka bychom se měli snažit oprostit od nefunkčních nářečních, oblastních či individuálních zvyklostí při výslovnosti, které bývají na závadu srozumitelnosti a estetičnosti našeho mluveného projevu.

Zvukové prostředky mluveného projevu

Mluvený projev není jen monotónní, jednotvárný proud řeči. Odráží i náš psychický stav a naši dovednost vyjádřit se vhodně v dané situaci a přizpůsobit náš řečový projev posluchačům, se kterými rozmlouváme.

Řeč můžeme různě upravovat (modulovat). To znamená, že dokážeme vhodně zvolit různou sílu (potichu, nahlas), výšku (stoupání, klesání) a barvu hlasu (temně, drsně), včetně tempa řeči.

• Modulací síly +

  hlasu rozumíme kladení přízvuku ve větné výpovědi.

• Modulace výšky +

  hlasu (intonace) představuje důležitý významotvorný prvek mluveného projevu. Základní podmínkou je zde propojenost obsahu sdělení s formou. Monotónní projev nudí, afektovaný zase odrazuje. Je nutné „najít míru“.

• Modulace tempa +

  řeči představuje rychlost, s jakou danou větu pronášíme. Správně zvolené tempo řeči podporuje srozumitelnost projevu nejen z hlediska výslovnosti (při příliš rychlém tempu se mohou vytratit některé hlásky či slabiky ze slov), ale i z hlediska sdělení obsahu (pomalejší tempo volíme, chceme-li zdůraznit určitou část větné výpovědi).

• Frázování projevu +

  používáme pro lepší zvýraznění mluveného. Jde o členění souvislé řeči na kratší smysluplné jednotky, které jsou významově a intonačně uzavřeny. Platí zde jednoduché pravidlo - každá nová myšlenka (fráze) vyžaduje nové nadechnutí.

Pokud se vnímané více odlišuje od mého obrazu skutečnosti, mého názoru, uplatní se sklon k odlišení - přehlédnu v čem, se shodujeme, považuji názor druhého za extrémnější.

Využití patřičného přízvuku a síly hlasu je totéž, jako grafické zvýraznění v textu. Tímto prostředkem se však nesmí plýtvat a je nutné si uvědomit, že někdy naopak potichu, sugestivně řečená věta má větší účinek, než věty pronesené silným hlasem. Lze také používat různé odmlky nebo střídání rychlosti. Jde o působení kontrastu.

Hlas by měl být středně silný, tempo ani rychlé, ani příliš pomalé. Krajní případy vedou k předčasné únavě posluchačů.

Pozor na nešvar nadbytečných a často používaných slov (jakoby, tedy, vlastně apod.).