Konflikt interpersonální
Interpersonální konflikty jsou konflikty mezi dvěma lidmi. Nejčastějším důvodem k jejich vzniku je konflikt zájmů.
Nalezneme zde také tři modelové situace:
Oba chtějí totéž +
(třeba psát na počítači tu samou zprávu, ale počítač je jen jeden).
Zájmy se částečně překrývají +
(jeden pracovník má obchodní jednání v Chebu, druhý ten samý den v Brně a k dispozici je jen jedno auto).
Každý chce něco úplně jiného +
(jeden preferuje jeden cíl, druhý odlišný).
V praxi nalezneme dvě hraniční strategie řešení konfliktu – soupeření a spolupráci.
Soupeření je také nazýváno nulovým řešením. Jde o situaci, kdy jeden získá to, co druhý ztratí, v konečném výsledku je tedy součet zisků a ztrát na nule. Bývá často avizován slovíčkem „já“.
Spolupráce je naopak nazývána nenulovým řešením. Při ní mohou totiž získat oba zúčastnění. S největší pravděpodobností ne stejně – jeden víc, jeden méně – ale v konečném součtu půjde o zisky, vytváří se tedy jakási nadhodnota. Spolupráce se velmi úzce váže na slovíčko „my“. Tam, kde se nevyskytuje, není ani ona.
Mezi těmito dimenzemi pak nacházíme řešení jednáním, kdy účastníci konfliktu berou řešení do svých rukou a aktivně je ovlivňují. S výsledkem pak bývá spokojena většina zúčastněných.
Pokud jsou obě strany stejně silné a řešení konfliktu je velmi naléhavé, přichází na řadu kompromis.
Krajně nevhodné řešení konfliktu je násilí. Může mít podobu fyzickou i psychickou (ta bývá mnohdy záludnější)a může být směrováno na vlastní osobu, na druhého, ale třeba i na jakýkoliv předmět.
Poněkud jinou linii, mimo výše vytyčené dimenze, sleduje kompenzace, tj. kdy místo nám nedostupného cíle volíme cíl uskutečnitelný.
Rezignace znamená přístup „nechat to být“, ponechat věci samovývoji. Pasivní přístup s sebou však nese riziko, že řešení pro nás nemusí být za každých okolností příznivé.
Mezi taktické prostředky, kterými jsou tyto strategie naplňovány patří:
Slib +
třemi nejvýraznějšími opěrnými body při definování slibu je sdělení, podmínka a odměna. Ta může být stanovena s různou přesností. Slibem směřujeme ke spolupráci.
Přísaha +
je sdělení závazku, který na sebe bere slibující osoba. Není závazná pro toho, komu je sdělována. Ten ji má jen vzít na vědomí a zachovat se podle toho. Přísaha může mít podobu slibu nebo hrozby – podle toho také směřuje k jednotlivým strategiím.
Inspekce +
naplňuje naši touhu „nahlédnout druhému do karet“. Ke spolupráci nebo soupeření směřuje podle toho, zda ji provádějí partneři nebo třetí osoba, zda přichází sama nebo na pozvání, zda s ní souhlasíme či nikoliv.
Hrozba +
se podobá slibu s tím rozdílem, že slibuje něco nepříjemného. Nemá ale trestací funkci, pouze signální. Čím závažnějšími důsledky hrozí, tím častěji jí bývá uposlechnuto. Pokud je však formulována tak, že ztráty hrozí na obou stranách (tedy i toho, kdo hrozí), navozuje spolupráci.
Trest +
je pak důsledek nesplnění podmínky vyřčené hrozbou.
Napadení +
se může odehrávat jak v rovině slovní, tak fyzické.
Za povšimnutí určitě stojí vztah způsobu řešení konfliktu k možnosti komunikovat. Bylo zjištěno, že pokud dobře funguje komunikace, při řešení konfliktu převládá snaha o spolupráci. Tam, kde komunikace vázne, nastupuje soupeření.