1.2 Sociální kognice, sociální schémata, efekty a chyby uplatňující se v průběhu sociální interakce
Představte si takovouto situaci: sedíte v letadle, ve kterém jako jeden z cestujících sedí také mladý muž. Mladý muž je snědé pleti, evidentně odříká modlitby, má v jeho kultuře typické oblečení. Co způsobí, že si tohoto mladého muže mezi ostatními cestujícími všimnete? Jaké soudy, úsudky si o jeho chování a celé cestě tvoříte? Jak se nakonec cítíte a jak reagujete – vy, ale také další spolucestující v letadle?
Právě vnímání v sociální situaci a širší poznávání společně s tvorbou soudů a úsudků tvoří jedno z témat sociální psychologie. V tomto kurzu se sociální percepcí (vnímáním) a sociální kognicí (poznáváním) zabýváme také, protože se jedná o procesy univerzálně přítomné v každé sociální interakci. V případě sociální kognice a percepce představuje důraz na poznávací procesy pouze jednu stranu mince, tu druhou vystihuje sociální povaha zpracování informací. Hewstone a Stroebe (2006, str. 154–156): „...sociální kognice je především sociální proces. A zároveň další aspekt - sociální povaha podnětu a jeho vztah k osobě, která jej vnímá, je jiný než jiné druhy podnětů (silnější reflex u novorozence, když tiskne lidský prst, než dřevo; zaslechnutí svého jména i na druhém konci místnosti; známý experiment Wasona s kartami – tento si můžete vyzkoušet v rozšiřující úrovni)“.
I v sociální psychologii, podobně jako v kognitivní psychologii, můžeme uspořádat sled kognitivních procesů do jednotlivých stadií. Nejprve musíme podnětnou událost vnímat, poté ji potřebujeme kódovat a interpretovat. Dále také stadium kódování je silně ovlivněné předchozími znalostmi uloženými v paměti. Kódovaný vjem bude uložen do paměti a je možné, že ovlivní hodnocení budoucích událostí. Nově kódovaná informace a staré znalosti v paměti se pak stanou základem pro další zpracování, které povede k závěrům a úsudkům. Někdy, ale ne vždy, se konečný výsledek tohoto poznávacího procesu projeví v podobě behaviorální reakce (Hewstone, Stroebe, 2006).
Zdroj: Hewstone, Stroebe, 2006
„…Kdykoliv vnímáme nějaký objekt nebo událost, srovnáváme vstupní informace s našimi vzpomínkami na předchozí setkání s podobnými objekty a událostmi. Naše vzpomínky na objekty a události často nejsou přesnými fotografickými reprodukcemi původních podnětů, ale zjednodušenou rekonstrukcí našich původních vjemů.“ (Atkinsonová et al., 2003, str. 605)
Srovnávání aktuálně vnímaného podnětu s paměťovými strukturami – schématy – se nazývá schematické zpracování informací. Schémata představují utříděná přesvědčení a vědomosti o lidech, předmětech, událostech a situacích a umožňují nám uspořádávat a zpracovávat s vysokou účinností značné množství údajů. Použití příslušného schématu v sociální situaci také může ovlivnit povahu vzpomínek na danou sociální situaci. Atkinsonová et al. (2003, str. 605-606) dále ve vztahu k schematickému zpracování informací uvádějí: „…místo toho, abychom vnímali a pamatovali si všechny detaily každého nového objektu nebo události, můžeme jednoduše zaznamenat, že je podobný jednomu z našich již dříve existujících schémat, a zakódovat nebo zapamatovat si jeho nejnápadnější rysy. Pro schematické zpracování informací je typické, že probíhá rychle a automaticky, dokonce si obvykle neuvědomujeme, že vůbec nějaké zpracování informací probíhá.“
Jaké typy schémat obvykle rozlišujeme? Disponujeme např. různými schématy osob – druhých lidí (jednotlivých osob, jako rodičů nebo prezidenta, nebo kategorií osob, např. extraverti). Mezi další významná sociální schémata patří schémata sebe samých, sebe schéma, v jehož případě se jedná o soubor uspořádaných představ o sobě uložených v paměti. Když čtete inzerát, ve kterém se hledá člověk do funkce poradce, můžete posoudit, jak se hodí schéma poradce k vašemu sebeschématu, a rozhodnout se, zda se budete o tuto funkci ucházet (Hayesová, 1998). Rozeznáváme také schémata rolí (jejich význam se ukázal např. ve známém vězeňském experimentu Zimbarda, informace najdete například na http://www.prisonexp.org/), schémata událostí (jedná se o typické sekvence v různých společenských událostech, např. návštěva divadla, někdy bývají označovány také jako scénáře) a procedurální sociální schémata (týkají se formálních pravidel, např. u seznamování).
Ze schématu sociální kognice uvedeného výše je patrné, že sociální percepce představuje jeden ze stupňů sociálního poznávání. Sociální percepce tedy představuje vnímání v sociální realitě, vnímání druhých lidí. Jedná se o proces, na základě kterého získáváme informace jak o skupinách a sociálním světě kolem nás, tak i o dalších lidech. Z obecné psychologie víme, že při vnímání jsme ovlivněni mnoha efekty souvisejícími s posuzovaným objektem, tak ale také našimi vlastními charakteristikami jako pozorovatele. Některé z takovýchto efektů a chyb jsou uvedeny v následujícím schématu.
Efekt primarity (nebo také efekt primárnosti, nebo efekt pořadí, obvykle znám jako první dojem)
je jeden z nejznámějších efektů. Obvykle totiž platí, že první informace, kterou získáme nebo vnímáme, má tendenci ovlivnit také vnímání dalších informací. Například, první slovo ze seznamu slov si zapamatujeme s větší pravděpodobností než další slova v tomto seznamu. Atkinsonová a kol. (2003) o efektu pořadí konstatuje: „obecně platí, že první informace, kterou dostaneme, má na náš celkový dojem větší vliv.“ V sociální percepci se týká první dojem toho, jak vnímáme druhého člověka, jak na nás působí, a podle tohoto dojmu máme tendenci se k danému člověku dále v tomto směru chovat. Autorem začátku výzkumné práce týkající se efektu pořadí v oblasti sociální percepce je Solomon Asch, o jehož výzkumné práci se můžete dozvědět další informace například zde.
se obvykle rozumí jako situace, kdy nás jeden (pro nás důležitý) rys nebo vlastnost člověka ovlivní natolik, že usuzujeme také na další rysy u dotyčného jedince. Metelková (2011) uvádí tento příklad: „Měl vlasy a knír střižené úplně stejně, jako nosíval můj otec. To byl báječný člověk – vůbec mě nenapadlo, že tenhle chlap může být takhle nespolehlivý.“
je definován jako efekt, který „přisuzuje větší vliv na formování dojmu pozdějším informacím. Nevyskytuje se ale tak často.“ (Baumgartner, 2008, str. 184)
V odborné literatuře je popsáno ve vztahu k utváření dojmu o druhém mnoho dalších efektů, jako například efekt rozptýlení, Rosenthalův efekt atd. Zde odkazujeme studenta na odborné publikace (Baumgartner, 2008, Metelková, 2011 atd.). Nicméně, při formování dojmu jsou důležité také charakteristiky posuzovatele. V schématu uvedeném výše jsou jako příklad uvedeny předsudky, implicitní teorie osobnosti a atribuční procesy a chyby.
jsou v oblasti sociální percepce chápány jako druh sociálních schémat, konkrétně schémata pro sociální skupiny. V podstatě se jedná o skupiny vlastností nebo charakteristik, které platí pro příslušníky dané skupiny, např. stereotypy o ženách a mužích, o etnických skupinách, atd. Obvykle v této souvislosti rozlišujeme autostereotypy (tyto se týkají příslušníků skupin, kterých jsme členy) a heterostereotypy (týkají se příslušníků skupin, jejichž členy nejsme, jsou obvykle spojeny se studiem předsudků) (Baumgartner, 2008, str. 191). Toto rozlišení je znázorněno na následujícím obrázku.
souvisí také se sociálními schématy, které používáme při procesech sociálního poznávání, konkrétně se schématy osob, jak byly popsány v předchozí podkapitole.
odkazují na určitá zkreslení, které ovlivňují, jak si vysvětlujeme příčiny chování dané osoby. Atribuční teorie, které prvním autorem je Fritz Heider, se ve své podstatě zabývá tím, jak si lidé vysvětlují příčiny chování jiných lidí i svého vlastního chování. Obvykle se rozlišují atribuce stálé a nestálé, kontrolovatelné a nekontrolovatelné, ale pro sociální psychologii je důležité rozlišení situačních a dispozičních atribucí. Jako základní atribuční chyba je potom chápána situace, kdy „člověk spatřuje své vlastní chování častěji jako závislé na situaci, příčinu chování druhého člověka však vidíme v jeho dispozicích, v tom, jaký je“ (Metelková, 2011, str. 17).