1.4.4 Diskurzivní psychologie
Při objasnění termínu diskurzivní psychologie a jejího pohledu na mezilidskou komunikaci musíme nejprve vysvětlit, co je to diskurz. Diskurz je pojem, který označuje to, co je mluvené (řečené) tedy rozhovor nebo rozmluva (Hartl, Hartlová, 2000). Termín diskurz hraje centrální roli hlavně v alternativních postmodernistických směrech týkajících se některých oblastí věd o člověku, především pak v oblasti sociálního konstrukcionismu. Plichtová (2002, str. 197) uvádí dvě základní definice pojmu diskurz, a to „užší vymezení diskurzu (např. u Ricoeura), které se týká jakéhokoliv souvislého (koherentního) mluveného projevu… Širší definice, vycházející z prací poststrukturalistů (Foucault, Barthes, Derrida a Lyotard), chápe diskurz jako společensky konstituovanou formu rozpravy (poznání), která umožňuje jistým způsobem tematizovat a konstruovat společenskou realitu. Diskurz tedy zahrnuje reprezentační praktiky, které systematickým způsobem konstituují objekt a subjekt diskurzu a produkují soubory vzájemně souvisejících výroků“. Zjednodušeně řečeno, první definice se zabývá samotným textem, dialogem nebo rozhovorem jako takovým, avšak podle širší definice bereme do úvahy i to, jak diskurz reflektuje aktuální společenské dění a vztahuje se k situaci, aktuální společenské realitě.
Předtím než se budeme věnovat samotné diskurzivní psychologii, vysvětlíme pojmy uvedené výše. Proč je vlastně termín diskurz v odborné literatuře vymezen a proč hovoříme o alternativních směrech bádání ve vědách o člověku? Klasický přístup ke zkoumání světa vychází z pozitivizmu a postpozitivizmu. Tento přístup reprezentuje především kognitivní věda, která tvrdí, že významy objektivně popisují skutečnost, realitu. Tyto směry se orientují především na procesy (např. kognitivní procesy – myšlení, pozornost, paměť atd.).
Sociální konstrukcionismus
Je definován jako proud nebo směr vědeckého myšlení, který vychází z předpokladu, že sociální a kulturní faktory bez ohledu na biologické vlivy, podmiňují realitu jedince a v jejím rámci má k dispozici jazyk pro definování sama sebe a druhých (Hewstone, Stroebe 2006). Toto stanovisko vyšlo především z předpokladu, že emoce jsou dané sociálně, kulturními a společenskými vlivy. I mysl je z pohledu sociálních konstrukcionistů definována jako průsečík diskurzních aktivit.
Diskurzivní psychologie je vyvrcholením vícerých nezávislých proudů, které vycházejí z prací G. H. Meada a L. Vygotského.
Zakladatelem americké sociální psychologie a sociálního behaviorizmu je George Herbert Mead. Tento přístup má za základ komunikace princip „sociálního aktu“ na mentální, lingvistické a taktéž na institucionální úrovni. Podle Meada se osobnost vytváří v interakcích a je výsledkem přebírání názorů a postojů ostatních. Nejvýznamnějším prostředkem interakce je podle něj řeč, včetně neverbální komunikace. Komunikaci a fungování znakových systémů později rozpracoval také Meadův žák Charles W. Morris, jeden ze zakladatelů semiotiky (Steinerová, 2007).
Diskurzivní psychologie zdůrazňuje utváření poznání v procesech diskurzivní interakce (Plichtová In Višňovský, Popper, Plichtová, 2001). Příkladem mohou být „akční výzkumy“ Lewina, ve kterých řeší aktuální společenské problémy. Diskurzivní psychologové tedy nekladou důraz na subjektivitu jedince, ale v centru jejich zájmu stojí sociální, společenské a lingvistické aspekty komunikace. Diskurz je u nich chápán jako text, který existuje v souvislosti s jinými texty. Příkladem může být výzkumná práce (Plichtová, 2002).
Mentální a sociální reprezentace
S výše uvedeným úzce souvisí také problematika mentálních a sociálních reprezentací. Vzhledem k tomu, že se hlavně sociálním reprezentacím nedostává v naší odborné literatuře příliš pozornosti, pokusíme se zde na tomto místě o stručný náhled do dané problematiky.
Proč hovoříme o mentálních reprezentacích, resp. tak jak jim rozumíme v současné psychologii? Z pohledu mentalistického slovníku mysl poznává svět díky svojí způsobilosti svět reprezentovat. Mentální v psychologii znamená subjektivní, nepřístupné veřejnému pozorování. Snaha o vyloučení mentálního v psychologii vedla ke vzniku behaviorizmu, který se zabývá pouze vstupem a výstupem, tedy podnětem a reakcí bez ohledu na osobnost, a to, co se v ní odehrává (alespoň v první fázi vzniku této psychologické školy). Psychoanalýza je naopak výrazně orientována na mentálno, věnuje pozornost především vědomým a nevědomým procesům, které se odehrávají v psychice člověka. Podobně s pojmy mentalistického slovníku pracuje také kognitivní psychologie, zkoumající kognitivní konstrukty (Plichtová In Višňovský, Popper, Plichtová, 2001).
Koncept sociálních reprezentací rozpracovává především Serge Moscovici. Podle něj existuje vztah mezi formálními vědeckými poznatky a všeobecnými poznatky, které většina lidí uplatňuje v každodenním životě. Jako součást všeobecně přijímaných znaků se tvoří sociální reprezentace. To jsou teorie o tom, jaký svět je a jak funguje (Plichtová In Šupa, 2007). Nebo též jinak řečeno, sociální reprezentace tvoří strukturovaný metasystém, který reguluje kognitivní systémy jednotlivců (Plichtová, 2002). Analýza jakékoli komunikace proto nutně vede výzkumníka ke zkoumání sociálních reprezentací ve vztahu k problému, kterým se zabývá (např. sociální reprezentace zdraví, politické situace apod.).