1.4.5 Komunikace pohledem psychoanalýzy
V klasické psychoanalýze Sigmunda Freuda nalézáme orientaci na jednotlivce a jeho intrapsychické struktury a konflikty. Ve vztahu ke komunikaci se Freud hlavně v počátcích formulování svojí teorie koncentroval především na přeřeknutí. Přeřeknutí podle něj není náhodné, ale má svůj smysl, význam. Odhaluje skutečné přání hovořícího (pokud namísto pozdravu při zahájení schůze vedoucí začne slovy „tímto uzavírám naše setkání“). Přeřeknutí nazýváme též parapraxe, „zamotání jazyka“ a podle Freuda je důkazem toho, že naše mysl funguje současně na různých úrovních. Parapraxe může souviset s nevědomými myšlenkami, to jsou podněty, které prožíváme konfliktně a náhle si najdou svůj prostor pro expresi (Lindzey, Hall et al., 1999).
V neopsychoanalytických směrech nalézáme rozšíření zájmu z jednotlivce a jeho života podmíněného pudy i na společnost, prostředí a významné vztahy, ve kterých jednotlivec existuje (např. E. Erikson, nebo interpersonální psychoanalýza H. S. Sullivana). Podle Sullivana lidská činnost a lidská psychika se vyvíjí v interakcích mezi lidmi, ne v nitru člověka (Mitchell, Blacková, 1999). Jedná se o interakce v širším smyslu slova, nejen o rozhovory mezi lidmi.