1.5 Metakomunikace
Metakomunikace stojí na pomezí zbylých dvou forem komunikace. Jedna z definicí metakomunikace uvádí, že metakomunikace používá prostředky, které upřesňují nebo mění následující i současně probíhající činnost (Fraňková, 1997 In Rymešová, Chamoutová, 2003). Jako metasignály můžeme používat jak verbální sdělení, tak neverbální projevy. Pro metasignály se užívá i název metakomunikační klíče. Příkladem může být tón hlasu, který může úplně změnit obsah sdělení, například věta „Samozřejmě, že souhlasím“ dostane při vyslovení sarkastickým tónem úplně jiný význam.
Autoři Hartl a Hartlová (2000) označují pojmem metakomunikace souhrn neverbálních projevů provázejících komunikaci a k těmto projevům řadí i paralingvistické aspekty jazyka, o kterých pojednáme dále. Podle těchto autorů metakomunikace buď posouvá, popírá anebo doplňuje význam sdělení.
Watzlawik (In Weikert, 2007) definuje komunikaci jako obsah plus vztah, přičemž obsah je to, co říkáme a vztahový aspekt označuje to, jak to říkáme. Právě uvedený vztahový aspekt spadá do oblasti metakomunikace. Zároveň uvádí, že metakomunikace je to, „…jak vidím sebe, jak vidím tebe a jak si myslím, že vidíš ty mne“ (Griffin In Weikert, 2007). V dalších pracích vymezuje Watzlawik metakomunikaci jako komunikaci o komunikaci, komunikačním procesu. S touto definicí se potkáváme i u jiných autorů (např. Hoppenbrouwers, Weig, 2007), přičemž už otázka „Můžeš mi to zopakovat?“ nebo věta „Co z toho tedy vyplývá?“ má podle uvedených autorů metakomunikační charakter.
Na Stanfordské universitě v Palo Alto v Kalifornii se skupina odborníků věnovala zkoumání komunikace a především tzv. dvojné vazby. Dvojná vazba je pojem, kterým Bateson označuje dvě základní úrovně komunikace. První úroveň tvoří komunikace primární – tedy obsahová komunikace, konkrétně zpráva a druhou úroveň tvoří metakomunikace – tj. úroveň vztahová. Tato obsahuje informaci, v jakém kontextu je potřeba rozumět dané zprávě (Pecháčková, 1992).
Jedním z aspektů metakomunikace je i řečový registr. Vztahuje se odlišným stylům použití jazyka, které používáme v odlišných sociálních situacích. Jiný styl jazyka volíme při rozhovoru s přáteli a jiný při formálním projevu. V literatuře se střetáváme s pěti běžnými řečovými registry (Hayesová, 1998, str. 30):
- 1. Deklamační
- používáme ho při formálních projevech i některých typech věcných zpráv.
- 2. Formální
- vyžaduje pečlivé použití gramatiky i slovní zásoby. Často ho používáme při sdělení adresovaným autoritám.
- 3. Informativní
- často ho používáme při rozhovorech s cizími lidmi, které mají neformální charakter (otázka na odjezd dalšího vlaku).
- 4. Familiární
- používáme při konverzaci s přáteli nebo lidmi, kteří se velmi dobře znají. Obsahuje slang i gramatické formy, které by při psaném projevu působili nedokončeně, a odporovaly by pravidlům.
- 5. Intimní
- určený intimním přátelům a blízké rodině. Používá často zkrácenou řeč a zvláštní odkazy, počítá zároveň s velkým množstvím společných zážitků zúčastněných osob.
Podobně někteří autoři definují různé komunikační styly. Podle Plaňavy (2005) je možné uvažovat o těchto pěti komunikačních stylech:
Tabulka č. 1: Komunikační styly dle Plaňavy
Zdroj: Plaňava, 2005
Všechny styly se mohou do určité míry překrývat, nemají tedy zcela konkrétní hranice. Při uvažování o metakomunikaci si však musíme uvědomovat její důležitost při komunikování významu sdělení. Jednotlivé složky komunikace se přitom vzájemně doplňují a není možné je od sebe odloučit.