2 Verbální komunikace
Komunikace pomocí slov se nazývá verbální komunikace. Může být mluvená a psaná. Verbální komunikací se zabývají následující obory: lingvistika, fonetika, stylistika, gramatika, rétorika, sémantika, pragmatika, psycholingvistika, interakční analýza, obsahová analýza, logika atd.
Mezilidská komunikace je tedy definována jako proces dorozumívání se mezi lidmi (Vybíral, 2000). Jedná se o komunikaci prostřednictvím slov, jazyka, jak je uvedeno výše.
Při verbální komunikaci si uvědomme, že se může týkat jedné osoby (dialog samého se sebou), dvou i více osob. Vybíral (2000, str. 86) definuje slovní komunikaci jako „…výběr, kombinování a produkci jazykových znaků (psaní projevů, rozmýšlení řeči, artikulaci, řečovou strategii a „diplomacii“, volbu stylu), proces vzájemného sdělování, percepci (vnímání) a recepci (příjem) slovních sdělení a porozumění jim“.
Komunikace je v psychologii definována a vymezena, vzpomeňme na kapitolu o různých pohledech na problematiku sociální komunikace v rámci různých psychoterapeutických přístupů. Příkladem může být definice sociálních interakcionistů „komunikace jako kultura“, kdy je komunikace chápána jako proces, kterým se artikuluje kulturní význam, ať už přímým nebo nepřímým způsobem (Plichtová 2002, str. 124). Základní úlohou verbální komunikace je tedy zprostředkování kulturních významů.
Verbální komunikace je nezbytnou součástí sociálního života a je rovněž nezbytnou podmínkou myšlení. Jedná se o systém slovních signálů, které jsou přenášeny vzduchem a přijímány sluchem. Podle Ferdinanda de Saussura (1989) jsou rozlišovány tři fenomény – řeč, jazyk a mluva. V této souvislosti podotkl, že řeč je dvěma dalším fenoménům nadřazená, zahrnuje jak jazyk, tak mluvu. Sama však podle autora není přímo definována, je pouze vymezována v určitých souvislostech – například zvuk a myšlenka.
Mluva je podle Saussura (1989) individuálním aktem vůle a inteligence. Zároveň se jedná o psychickou část řeči, je vždy individuální a je pod kontrolou jedince. Jazyk je sociální částí řeči, kterou jedinec sám o sobě nemůže vytvářet ani modifikovat, jedná se o vnější projev vůči jedinci. Zatímco řeč je různorodá, jazyk je stejnorodý. Jazyk se neshoduje s řečí, je pouze její součástí (i když třeba nejdůležitější). Lze to vyjádřit i pomocí následujícího vzorce:
Saussure (1989) dále uvádí, že studium řeči se dle jeho názoru skládá ze dvou částí. První základní část má za svůj předmět jazyk, který je nezávislý na jedinci a svou podstatou společenský. Ve druhé části, kterou autor považuje za druhotnou, má za svůj předmět individuální část řeči, tj. mluvu včetně fonace (fonace = zvuk, hlas).
Existují rozdíly i mezi pohlavími v používání jazyka. Muži používají více „dominantní jazyk“ – nařizování, vyžadování, příkazy. Kdežto ženy používají více jazyk, který je emotivně zabarvený, popisný s jemnější slovní zásobou (miláček, rozkošný, něžňoučký atd.) Ženy rovněž používají méně vulgárních výrazů (Pechačová, Natovová, 2012).