3.2 Paralingvistika
Každý si dokáže představit, že sdělení „já tě zabiji“ je možné chápat nejrůznějšími způsoby (některý z nich signalizuje ohrožení života). Verbální sdělení je jasné, i přesto může mýt tato věta diametrálně odlišný význam. Co je tím odlišujícím znakem? Jednoznačně intonace, způsob, jakým jsme tuto větu vyslovili. Intonace patří do skupiny prostředků, které nazýváme paralingvistické aspekty jazyka. Název paralingvistické je odvozen od slov para = nad, Lingeu = jazyk. Tyto aspekty jsou doprovodné při zvukové produkci hlásek, patří mezi ně například tempo řeči, tón hlasu, slovní vata, pomlky, hlasitost, intonace, používání přestávek, barva hlasu apod. Pomáhají při objasňování významu, ale důležitá je i role příjemce – pokud dobře zná adresáta, dokáže tímto způsobem zprostředkované informace správně rozkódovat.
Informace zprostředkované přes paralingvistickou stránku bývají často doplňovány neverbálně, např. vysvětlujícími gesty.
Paralingvistika se tedy zabývá vším, co doprovází slovní projev. Můžeme z jejích aspektů zjistit, co řečník zdůrazňuje, zeslabuje, zpochybňuje, jaký dává najevo postoj, vřelost, sympatii, zlobu. Mohou to být prvky rovněž nevědomé a podvědomé, chyby ve verbálním projevu, které nejsou záměrem mluvčího (Mikuláštík, 2003).