1.3 Významní řečníci
Život se neměří počtem nádechů a výdechů, ale chvílemi, které nám vzaly dech.
(autor neznámý)
Za tvůrce řečnického umění je považován Homér (asi 8. stol. př. n. l.). Jeho díla Ilias a Odyssea jsou první písemné doklady řeckých dějin a jimi podle klasického mínění začínají evropské kulturní a duchovní dějiny.
Protagoras (485-415 př. n. l.) se stal jedním z prvních sofistů, neboli učitelem rétoriky. Za vysoký plat vyučoval jako ostatní sofisté rétoriku a obecně vzdělávací předměty. Je považován za zakladatele dialektiky (umění rozhovoru a diskuze podepřené logickými a racionálními argumenty).
Aristotelovo dílo „Rétorika“ napsané v roce 347 př. n. l. je jednou z nejstarších studií veřejného projevu. Pro každého člověka, který se zabývá rétorikou, jsou významné tři pozice: natura (předpoklady člověka k řečnickému umění dané přírodou), ars et doctrina (umění a věda) a exercitatio (opakování). Aristoteles se současně zabýval i osobností řečníka, požadoval po řečníkovi ethos (mravní zásady, pravdivé ideje), pathos (schopnost působit na city lidí), logos (rozvinutý rozum, moudrost, schopnost logiky). Vyvinul závěrečné rétorické postupy a učení o průkazných argumentech, takzvanou „topiku“, které mají pomoci v rozhodování ve sporných skutečnostech na základě „pro a proti“. Stanovil rovněž pět prvků klasické rétoriky, které pomáhaly rétorům, aby se připravili na přednes či aby obstáli před soudem: invence (vyhledání důkazů), organizace, styl, zapamatování, přednes (Pechačová, Natovová, 2012).
Sokrates (469 – 399 př. K.) bojoval za etická měřítka v rétorice a vypracoval metodu systematického vedení rozhovoru.
Marcus Fabius Quintilianus (asi 35 – 95 po Kr.) napsal v Římě 12 knih o rétorice, ze kterých vyšel v roce 1985 i český výbor o téměř 800 stranách. Během svého života se stal prvním státním učitelem rétoriky v Římě.