2.2.2 Jak vzniká hlas?
Hlas je zvuk, který vzniká tak, že se proud vzduchu, který vydechujeme, mění na hlásky. Plíce jsou tedy dýchacím orgánem a zásobárnou vzduchu, a to nejen pro mluvení. Jsou uloženy v hrudní dutině a vzduch putuje dolními cestami dýchacími - průdušky a průdušnice - a horními cestami dýchacími - dutinami a hrtanem (Maříková, 2002). Dýchání je výměna plynů v plicích, která je realizována především pohyby dýchacího svalstva, a hlavně bránice, která je hlavním dýchacím svalem. Vzduchový proud prochází hrtanem, složeným z pohyblivých chrupavek. Jedna z nich je ohryzek, v kterém jsou uloženy hlasivky. Pokud chceme vydat hlásku, potom se hlasivky přiblíží a napnou. V prostoru pod nimi tak vzniká přetlak výdechového proudu. Ten překoná pružnost hlasivek a hlasivky se v střední části oddálí. Tak unikne malé množství vzduchu a dojde k zmenšení tlaku pod hlasivkami. Ty se následně potom vlastní pružností k sobě vrátí spět, napnou se a celý proces se opakuje tak dlouho, dokud chcete vydávat tón. Tímto střídavým otevíráním a zavíráním hlasivkové štěrbiny se vytváří periodické vlnění vzdušného sloupce, a to se šíří jako zvuková vlna, kterou vnímáme jako základní tón. Až když tento tón projde komplexem středných rezonančních dutin, získává potřebnou sílu, výšku a barvu, stává se lidským hlasem (Špačková, 2003).
Ústní dutina je vpředu otevřená (retní štěrbinou úst). Ta je tvořená retným svalem, ke kterému se v koutcích připínají další svaly a společně mění tvar a velikost otvoru rtů. Ze strany je ústní dutina ohraničena tvářemi, jejichž podkladem je mimické svalstvo. Souhře činnosti mluvidel při tvorbě zvuku říkáme artikulace. Hláskotvorné činnosti se tedy zúčastňují: rty, čelist se zuby, tvrdé a měkké patro a především jazyk. K hláskotvornému ústrojí potom řadíme i stěny nosní a ústní dutiny.
Pokud se hlasivky aktivně účastní tvorby řeči, vznikají znělé hlásky (a, i, b, j, h), pokud nekmitají, vznikají hlásky neznělé - p, s nebo ch (Maříková, 2002). Hlásky dělíme na samohlásky – vokály a souhlásky - konsonanty. Artikulační rozdíl spočívá v tom, že při samohláskách prochází vydechovaný proud nadhrtanovými rezonančními dutinami v podstatě volně, kdežto při souhláskách musí překonat nějakou překážku.
Pro správné mluvení musíme mít tedy v pořádku hrtan, v něm uložené ústrojí (vazy, svaly, chrupavky) a volné nadhrtanové rezonanční dutiny, které tvoří souvislý komplex (hrdelní, ústní, nosní). Druhým důležitým předpokladem je správné dýchání.