2.2.3 Artikulace hlásek
Artikulací, jak jsme uvedli výše, nazýváme souhru činností mluvidel při produkci zvuku. Hartl a Hartlová (2000, str. 56) definují artikulaci jako výslovnost, článkování a koordinované pohyby mluvidel při vytváření hlásek, které se vyvíjí koncem prvního nebo na začátku druhého roku života.
Hlásky považujeme za nejmenší jednotku řeči a dělíme je na samohlásky (vokály) a souhlásky (konsonanty). Mezi artikulací samohlásek a souhlásek existují rozdíly a v této podkapitole si je stručně charakterizujeme.
Artikulace samohlásek
Při výslovnosti samohlásek zvuk nepřekonává žádnou překážku v hláskotvorném ústrojí a je koordinovaný pouze retní štěrbinou a jazykem. Všechny samohlásky v českém jazyce jsou znělé. Maříková (2002, str. 22) uvádí dělení samohlásek do dvou skupin:
- 1. skupina
- podle pohybu jazyka k tvrdému patru na nízké, středové a vysoké
- 2. skupina
- podle posunu jazyka na přední, zadní a střední
Toto rozdělení graficky znázorňuje následující obrázek:
Spojením samohlásek vznikají dvojhlásky. Při správné výslovnosti je však potřeba odlišovat zdvojené samohlásky od dvojhlásek (dvojhláska ou v slově houba, zdvojená samohláska v slově neuklidit).
Artikulace souhlásek
Při vyslovování souhlásek překonává zvuk v mluvidlech překážku. Na rozdíl od samohlásek, souhlásky v češtině mohou být znělé i neznělé. Znělé jsou tehdy, když hlasivkami prochází šum a tón a hlasivky se tedy chvějí. Při výslovnosti neznělých souhlásek prochází hlasivkami pouze šum a hlasivky se tedy nechvějí.
Kromě rozdělení podle znělosti dělíme souhlásky také na párové a nepárové. Párové jsou takové, které mají obě varianty – tedy znělou i neznělou (např. P a B). Nepárové nejí neznělou variantu, např. J).
Další dělení souhlásek uvádí Maříková (2002) podle místa a způsobu artikulace. Podle toho, jak velkou překážku zvuk při vyslovování souhlásky překonává, rozlišujeme souhlásky závěrové (P, B), polozávěrové (C) a úžinové (S). Podle toho, jaký typ překážky musí zvuk překonat, rozlišujeme souhlásky:
retní (P, B, M), zubodásňové (T, D, S), předopatrové (J, Ď), zadopatrové (K, G), hrtanové (pouze H).
Na závěr je potřeba dodat, že v běžném jazyce neříkáme hlásky odděleně, ale spojujeme je do tzv. fónických řad. Hlásky spojujeme do slabik, ty do slov. V mluveném jazyku nepoužíváme oddělená slova, ale tzv. mluvné takty. Je to skupina slov patřících k jednomu slovnímu přízvuku (Krčmová, 2007).